|
Napsal uživatel Maruška
|
|
Pátek, 27 Září 2013 12:38 |
|
Asi každý, kdo chodí do skauta, již někdy slyšel o akci s názvem Obrok. Určitě se ale každému v souvislosti s touto akcí nevybaví to samé. Ti mladší, jako světlušky a vlčata, možná ještě neví, o co jde. Někteří z těch starších si uvědomí, že jde o setkání skautů a skautek, další si pamatuje, že jde o celostátní setkání, tedy každý tam může potkat skauty z celé České republiky, a že účastníkem může být skaut od patnácti do čtyřiadvaceti let. Pak je ale skupina skautů, kteří vědí, že z akce si odvezou skvělý pocit z přínosné služby, inspiraci k činnosti od ostatních pro budoucí práci ve svém oddíle, zážitek ze hry, kterou hraje najednou přes tisíc skautů, setkání s významnými osobnostmi, nové a zajímavé pohledy na skauting (a nejen ten) ze společných diskuzí… Do poslední skupiny patří ti, kteří na Obrok jeli, kteří ho vyzkoušeli a kteří si to budou chtít pravděpodobně zase obrok zopakovat.
Lepší než povodně nebo původně? Tak zněla hlavní otázka před konáním letošního Obroku 2013 v září. Akce se konala na vodním hradě Švihov. To, že je hrad vodní, jsme poznali již v červnu, kdy se měl Obrok konat původně. V červnu už byli všichni účastníci zaregistrovaní, každý měl přihlášen přes internetový systém svůj program na celé čtyři dny, všichni hosté byli sjednáni, organizační tým už dokonce začal stavět a připravovat celý objekt. Pak ale přišly vytrvalé deště a přilehlé louky hradu začaly být zaplavovány vodou. Akce byla, přes všechnu snahu organizátorů, pro nepřízeň počasí několik málo dní před svým začátkem zrušena. Přes tisíc skautů bylo zklamaných a namísto zážitkové akce se rozjeli pomáhat do zaplavených oblastí lidem postiženým povodněmi. Teď však potlesk celému organizačnímu týmu, který nic nevzdal a konání akce přesunul na zářijový termín.
18. září 2013 ve 12 hodin začala registrace účastníků Obroku 2013 u infostánku pod hradem Švihov. Mezi prvními (podle informace od organizátorů asi sedmí) na místo dorazila skupinka osmi nadšených skautů, kteří se pojmenovali Puzzlíci. Proč Puzzlíci? No přece proto, že byli poskládáni ze skautů Višňové a Rožmitálu. Maruška, Luboš, Kája, Ráďa, Oříšek, Sedly, Vočko a Vlkouš. Nahlásit, že jsou na místě, strip na ruku jako důkaz na celé trvání akce, že tu nejsou načerno, dárek v podobě růžového šátku na krk, program do ruky a akce může začít!
Zní to skoro idylicky, ale to bychom nebyli na vodním hradě Švihov, aby celá nezačínala podmáčenou loukou, příjezdem v pláštěnkách a soutěží o to, kdo rychleji postaví stan v dešti. Počasí nám opět moc nepřálo a my jsme jen doufali, že v následujících dnech se umoudří.
Bylo deštivé odpoledne, naše čtyři stany stály na tábořišti, velkém jako 16 fotbalových hřišť, mezi první desítkou. Do zahajovacího ceremoniálu zbývalo několik hodin, a tak každý zalezl do svého stanu číst program, připravovat se na pořádnou dávku nových zážitků a nabírat síly. V pozdním odpoledni už na tábořišti vyrostly další desítky stanů a my jsme vykročili prozkoumat celý areál kolem hradu. Čajovna Tunel, TOI TOIky, tee-pee, geocaching, kino, 4D kino, fotostánek, stage na koncerty, Krčma, sprchy… Zvědavost naše první kroky nasměrovala do stanu, kde bylo připravené 4D kino. Cílem promítaného filmu bylo asi v deseti minutách diváky zasvětit zábavnou formou do nového roverského programu a poznat, co je to rovering. Co jsme si ale vidno odnesli, byl zablácený obličej, pasta na zuby všude, mokré vlasy a na závěr sladké políbení. Ano, opravdu. Kino promítalo každou čtvrthodinu po celé čtyři dny, tedy po celou dobu akce byl někdo v areálu se zabláceným obličejem a pastou všude, přičemž ostatní na to jen se smíchem: „ÁÁÁha, 4D kino…“ Hned vedle kina stál fotostánek, kde se fotilo s připravenými rekvizitami. Bláto na čele, pasta na tváři. „Necháme se vyfotit!“ prohlásil někdo. Takže 4D kino a stopy po něm jsou zvěčněny i na naší společné fotce z Obroku. Středeční den završil zahajovací ceremoniál od 20:00. Na pódiu promluvilo několik významných osobností z oblasti Junáka, organizátoři akce Obrok 2013, starosta města Švihov, kastelán hradu a další. Atmosféra pod hradem byla i přes deštivé počasí příjemná a každý účastník už věděl, že to, proč přijel, právě začíná, že to bude veliké, zablácené, ale především obohacující.
Čtvrteční den byl věnován službě. Krumpáč, lopata, kýbl, barva, štětec, pracovní rukavice, kolečko… Cíl byl jasný. Pomoci uklidit zbylé škody po povodních na hradě i v jeho okolí, zkrášlit okolí hradu pro jeho budoucí návštěvníky (omýt dlažbu, vytrhat plevel, očistit zdi…), natřít plot u školy, natřít lavičky ve městě, zorganizovat program pro děti z MŠ a ZŠ, uklidit park a mnoho, mnoho dalšího. To, co by jinak trvalo měsíce, možná i roky, bylo díky tisícovce skautů hotovo během jednoho dne. Ke všemu práce při službě byla pro nás skvělou příležitostí dát se do řeči s někým dalším a poznat tak ostatní skauty.
Je třeba jít s dobou? Měli bychom využít FB, internet, GPS? Stydím se, že jsem skaut? Nosím rád/nerad kroj? Takovými tématy jsme se zabývali na čtvrteční diskuzi od 19:00. Kdo nechtěl diskutovat, mohl popíjet čaj v čajovně, jít do kina na film Až vyjde měsíc nebo Šmejdi, nebo řádit na koncertech hudebních skupin. Program byl zkrátka nabitý a často člověk ani nevěděl, kam dřív, protože zajímavé bylo opravdu vše. ¨
Ani letos nechybělo tradiční INSPIRO. Nazývá se tak program, který si tvoříme sami pro sebe. Řada na inspiro přišla v pátek. Vypadá to tak, že každá skupinka si připraví hru, kterou si mohou ostatní skupinky zahrát a načerpat tak novou inspiraci do práce s dětmi ve vlastním oddíle. My jsme například byli nadšeni hrou s létajícím talířem a půllitry vody, kterou určitě někdy představíme i u nás. Zajímavá byla i modifikace hry Rybičky, rybičky, rybáři jedou s názvem Svině, nebo hra Zipy.
Odpoledne v pátek se dobýval hrad Švihov. Všichni účastníci byli podle krajů rozděleni do čtyř skupin a proti sobě bojovali o dobytí hradu a nanošení co nejvíce zlata do svého ležení. Velkou hru vyhrála naše skupina Pražských a Středočechů nazývající se Mladotové. Večer probíhal opět formou filmů, diskuzí, koncertů, posezení v čajovně.
Sobota byla nejrozmanitější. Významné osobnosti, přednášky, diskuze, předávání názorů, informací, to bylo VAPRO – variabilní program. Na Švihov dorazil pan Vorlíček, spojený s hradem natáčením Popelky, Vladimír Franz, který přijel přednášet o umění, Karel Janeček, který vysvětlil svůj návrh volebního systému, diskutoval s námi o životních hodnotách, a mnoho dalších zajímavých osobností a témat. Po sobotním dni už také víme, co je kin-ball, tchoukball, korffbal. Všechny tyhle a další netradiční sporty jsme si také společně vyzkoušeli.
Na závěr dne, ale i celého Obroku si pro nás organizátoři připravili krásný ohňostroj a my strávili poslední večer u Bangu v přeplněné čajovně plné skautů, kytar, zpěvu, teplého čaje a hlavně nepopsatelné atmosféry.
V neděli už nebyl čas na nic jiného než sbalit stan, rozloučit se se Švihovem a přeplněným autobusem vyrazit směr Plzeň a následně Višňová.
Krátké shrnutí na závěr. POČASÍ na Obroku se den ode dne zlepšovalo a nakonec nebylo tak děsivé, jaké se nám předvedlo první den ve středu. Každou volnou chvíli jsme na Obroku trávili v oblíbené ČAJOVNĚ Tunel popíjením horké čokolády, horkého ovoce a ochutnáváním různých čajů. Domů jsme přivezli spoustu BLÁTA na botách a oblečení. NÁŠIVKU na kroj si stihl koupit, tuším, jen Oříšek, ostatní zaváhali a už nezbyla. Během Obroku jsme na dvou vařičích a dvou bombách nic nepřipálili, ale UVAŘILI výborný buřtguláš, polévku, dvoje těstoviny, rizoto. Někdo z nás díky Obroku našel svou první „KEŠKU“ v geocachingu. Ale co hlavně? Všichni se těšíme na rok 2015, protože bude zase OBROK!
Maruška |
|
Výprava do Kolína aneb pojďte děti, budeme si hrát |
 |
 |
 |
|
Napsal uživatel Káťa
|
|
Sobota, 09 Březen 2013 13:09 |
|
Psal se šedesátý den roku 2013, neboli 1. 3., ve vzduchu bylo cítit napětí a počasí vyloženě vybízelo k činnosti. Před klubovnou se pomalu začali scházet děti s krosnami a rodiči. Sešlo se jich celkem osm a když se přiřítily všechny čtyři rádkyně, počet byl navýšen na krásných dvanáct lidí. Autobus se objevil chvilku poté, co jsme si do krosen rozdělili jídlo, vybrali peníze a zjistili, že Jéňa si nevzal ani jednu mikinu, takže děti mohly naposledy obejmout plačící matky, hodit krosnu na záda a vyrazit vstříc dobrodružstvím (dobře, zase takový vzrůšo to nebylo :)).
Že bude veselo, se dalo tušit předem. Hned při nástupu do autobusu, kdy nám řidič bůhví proč neotevřel spodní kufr, takže jsme museli vzít všechny krosny dovnitř, jsme vzbudili ne příliš pozitivní reakce. Několik cestujících nás probodlo pohledem, sem tam se objevila poznámka o krosnách a dětech, ale vzhledem k tomu, že to nebyla naše první výprava, byli jsme na podobné věci zvyklí, čili nám to nijak nebránilo v poklidné cestě do Prahy. Na Knížecí jsme vystoupili stále ještě plni očekávání, jen mám trošku dojem, že některé členy výpravy trochu zklamaly záporné odpovědi na otázky typu: ,,Půjdeme do mekáče?“ nebo ,,Pojedeme na Českomoravskou?“. Metro bylo záležitostí velmi veselou. Někteří byli unešení z eskalátorů, jiní ze cvakání lístků, jen Míša Bendová pravděpodobně nikdy nezapomene na hlášení ,,Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají“. Při nástupu do metra jsme nějak nezaregistrovali, že se metru pomalu zavírají dveře, takže jsme se já, Vláďa a Jéňa ocitli uvnitř, zbytek skupiny venku a Míša přesně uprostřed, skřípnutá mezi dveřmi. Kluci ji tahali dovnitř, zbytek zase ven a Míša jen bezmocně plácala rukama a smála se. Nakonec se mi podařilo vypadnout z údivu, vystrčit Míšu ze dveří, posunkem se domluvit s Ráďou, že se sejdeme na Florenci a bez lístků se vydat s kluky napřed. Škoda, že mám dojem, že ani můj výraz „já nic, já muzikant“ mě neosvobodil od pohoršujících pohledů spolucestujících.
Na Florenci jsme se všichni šťastně sešli. Děti pořád ještě hýkaly smíchem, my rádkyně jsme si oddechly, že nás nepotkala ještě pokuta. Cesta na Hlavní nádraží už probíhala hladce. Zvládli jsme nastoupit do vlaku a usadit se. Bohužel (nebo spíš, za mě a za Mirču, bohudík) jsme se museli rozdělit do tří kupé, takže jsme nakonec s Mirčou a Péťou Januškou skončili sami. Chvilku po nás vlezli do kupé dva kluci cestující na hory se snowboardy a baťohy, takže nám chvilku trvalo, než jsme postupně naskládali celou bagáž nad hlavy. Tím ale jejich role v naší cestě nekončila. Pravděpodobně neměli systém prodeje lístků úplně v malíku a pořídili špatné. Průvodčí byl neoblomný a jak se ukázalo také neúplatný, takže zatímco kluci kupovali lístky nové, my s Mirčou jsme se zasmály a cesta nám utekla velmi rychle.
V Kolíně jsme vystoupili v 17:30. Michalovi, který nám měl předat klubovnu, jsme sebevědomě napsali, že dorazíme v šest. Když jsme v šest šli podruhé tou samou cestou a ptali se třetího člověka na cestu, děti pojaly podezření, že jsme se ztratili, což jsme jim samozřejmě vyvrátily – děláme přece jen poznávací cestu Kolínem. Nakonec jsme u dveří klubovny stanuli chvilku po půl sedmé a na základě předešlé konverzace (kdy Michal napsal, že na nás nehodlá hodinu čekat) jsme se demokraticky dohodli, že veškerou konverzaci necháme Míše, jakožto nejstarší rádkyni. Naše obavy však byly plané, i přes úvodní poznámku o tom, že „tam snad jedem na tejden,“ byl Michal sympaťák. Klubovna se skládala z herny (místnost bez ničeho, jen klouzavé parkety), jídelny, kuchyňky, dvou koupelen a takové gaučovky, kterou jsme záhy nominovali na klubovnu rádkyň. Co se dělo v klubovně dál, je pro mě velká neznámá, protože jsme s Ráďou vyrazily do Tesca na nákup. Nakoupily jsme jídlo na snídani a bohužel taky na večeři příští den, což obsahovalo čtyři kila brambor, jablka a spoustu jiných věcí. To vedlo k tomu, že původně desetiminutová cesta se protáhla skoro na třičtvrtě hodiny, kdy jsme, každá se dvěma igelitkami, musely co chvíli stavět.
Když jsme se všichni trochu zabydleli, uklidnili a najedli, přišel hlavní bod pátečního programu: zahájení soutěže Vůdce Kolína. Za doprovodu tajemné hudby a svitu svíček byly děti rozděleny do dvou týmů: Fireha a Idroa (pokud by vás zajímal původ těchto slov, zkuste si některé nápisy v klubovně přečíst pozpátku). Vzhledem k tomu, že tam byli čtyři kluci a čtyři holky, krásně nám to vyšlo. Prvním týmovým úkolem bylo vytvořit pokřik a erb. Dál následovalo už jen čištění zubů a spaní.
Druhý sen všechno probíhalo hladce, ráno jsme se nasnídali, přišel nás navštívit jeden z kolínských skautů, opravil nám světlo, které v gaučovce přestalo fungovat hned po prvním rozsvícení, oblékli jsme se a vyrazili do Polep. Cestou jsme hráli kartičkovou úkolovou hru (díky, Luci, inspirací nám byla tvoje hra na cestu do Příbrami). Když jsme prošli průmyslovou zónou Kolína (cesta úplně vybízející k výpravám), napojili jsme se na turistickou trasu a dokonce nás hřálo sluníčko, které ten den vyšlo. Cestou jsme závodili, rýmovali, hledali a lezli na stromy, až jsme dorazili k polepskému vodopádku, ze kterého se stal díky tání ledu docela pěkný vodopád. U vodopádku jsme vybalili chleby, paštiky a sýry, jak kdo chtěl (popravdě, většina skupiny chtěla své řízky z předešlého dne, takže na ten chleba jsme zbyli pouze my neřízkoví). Po obědě jsme se vydali na cestu, a protože by byla nuda držet se plánu a vrátit se stejnou cestou, zvolili jsme neznámo a ocitli jsme se na kraji pole, na jehož konci byla dálnice, nebo tak něco. Možnosti byly jasné: buď použít k přechodu dálnice nedaleký most pro auta nebo přeběhnout pole k mostu pro pěší. Logicky (avšak k nelibosti dětí a nejspíš i rádkyň) byla zvolena druhá možnost a jak to dopadlo, můžete vidět na fotkách. Můžu jen říct, že zbytky sněhu před domy v obytné části Kolína (který byl hned za mostem), byly pro naše boty jako studna v poušti.
Do klubovny už jsme šli bez komplikací, dokonce jsme i okoukli Kolín za světla. Po doumytí bot, převléknutí a krátké svačině následovalo překvapení. Překvapením byl bowling. Soutěžili jsme v rámci týmů a i ti, kteří hráli poprvé, se nakonec rozehráli, takže to byl zajímavý boj. Z bowlingu jsme šli nadšení a vydovádění. Na základně jsme se s Ráďou pustily do vaření, zatímco Mirča a Míša hrály s dětmi hry. Na jídelníčku byly francouzské brambory, ale jak jsme záhy zjistily, ty se neobejdou bez trouby, takže jsme po přibližně dvou hodinách kuchtění (Mirča si dokonce zaposilovala u míchání) servírovaly cosi jako buřtguláš, ovšem bez omáčky. Počáteční rozpaky dětí mizely s prvními sousty a nakonec jsme se musely pochválit, jak jsme to hezky vymyslely a uvařily.
Po véče přišel další týmový úkol. Vymyslet a uvařit dezert pro rádkyně a druhý tým. V obchodě si předtím mohli nakoupit suroviny a teď měla přijít samotná příprava. Celé to bylo poněkud zmatené. Kuchyňka byla malá, bez ledničky, zmrzlina se chladila nejprve v umyvadle, poté venku, na jahody člověk narazil, kamkoli šel, a rivalta mezi týmy rostla. Všeobecný stres každý snášel jinak. Někdo nepřítomným a vysíleným zíráním na stůl (rádkyně), někdo záchvatem smíchu (Týnka) a někdo poskakoval v jídelně s falešným knírkem a pokřikováním trolololololol na celé kolo (Jéňa). Dezerty i přesto dopadly na výbornou, Vládík dostal novou přezdívku – „Hejmudrc“ a mohli jsme jít spát. (Rádkyně ještě před zalehnutím tajně vytvořily dva dorty, jako odměnu za soutěž).
V neděli jsme vstávali brzo, nasnídali se, vyhlásili soutěž a rozdali odměny. Ještě jsme se pustili do pořádného úklidu a kolem desáté vyrazili do muzea na výstavu. V muzeu jsme se rozdělili na skupinky a řešili zločin. Mohli jsme si vyzkoušet různé vyšetřovací metody, poučit se o kriminalistice, a když jsme všichni zdárně případ vyřešili, nakoupili jsme pohledy. Pak už nás čekala pouze cesta do klubovny pro věci, předání klíčů a mohli jsme se vydat vstříc domovu.
Cestou se žádné zásadní události neděly. Pouze Jéňa zahučel při nástupu do vagonu ze schůdků tak trošku pod vlak, ale naštěstí se nic nestalo. Na Dobříš, kde už čekali rodiče, jsme dorazili všichni a ve zdraví, jen malá Míša, která usnula v autobuse tak tvrdě, že jsme ji skoro nevzbudili, byla lehce omámená.
Výprava se povedla, dokonce jsme ze zadních řad autobusu zaslechly něco o víkendu s velkým V, a tak se všichni těšíme na příště.
Káťa |
|
|
Napsal uživatel Evka
|
|
Středa, 30 Leden 2013 23:32 |
|
„Letní láska zbláznila nás…Poslala mě moje dívka pro jahody červený…Hlupák váhá, ale život utíká…Blázen žárlí, až umírá, holku krásnou neuhlídá…Já jsem malý kominíček šupsajdá…“…ano, všechny tyto hity a mnohé další otřásaly základy obořišťského společenského sálu v sobotu 19. ledna.
Letošní jubilejní pátý ročník plesu byl v mnoha ohledech jedinečný – ostatně stejně jako všechny čtyři předešlé ročníky.
Co bylo na plese nové?
Místo konání se přesunulo do Obořiště; skautky, skauty, rodiče, kamarády dovezl na místo svozový autobus a v rozjaření náladě je potom také odvezl domů; v tombole bylo asi 260 cen; největší rozruch vzbudily poukazy na paintball - především u starších účastníků plesu, kteří by si raději domů odnesli nějakou porcelánovou sošku, která samozřejmě zbyla na mladší účastníky; sál byl vyprodaný k prasknutí, plesalo kolem 150 lidí; mezi nejatraktivnější ceny patřily například Havany v klobouku; neb jsme velmi tance a zábavy chtiví následovala po plese premiérová afterparty.
Kdo na plese nechyběl?
Milada, která na nás dohlížela z pódia a dělala společnost hudební skupině Brejmix. Danny, Sandy a celá parta správná, která při půlnočním překvapení sklidila velké ovace.
Co na plese nechybělo – letos poprvé žádný alkohol.
Za organizační tým děkuji všem, kdo se podíleli na přípravě plesu – četli všechny e-maily a trpělivě na ně odpovídali, sháněli, dovezli a balili tombolu, motali dvě hodiny xset lístků do tomboly, natáčeli půlnoční překvapení, přivezli hudební aparaturu, obvolávali sponzory, uklízeli po plese, připravili Skautský občasník, připravili playlist na afterparty a hlavně všem, kteří přišli a protančili celou noc J!
Evka |
|
Napsal uživatel Danča
|
|
Sobota, 26 Leden 2013 13:56 |
|
Znáte všichni ten pocit, když už Vánoce opravdu ťukají na dveře, purpura na plotně hoří a vánoční cukroví ovonělo celý dům? Já myslím, že všichni tento předvánoční čas známe moc dobře.
Jednou tradicí višňovských skautů je, že každý rok přesně 23. prosince dopoledne vyráží na výpravu za stromečkem. Ani letos to nebylo jinak, i když vlastně ano. Jako pokaždé jsme se dopoledne sešli před skautskou klubovnou se spoustou dobrůtek pro zvířatka. Všichni jsme byli natěšení, že si společně zahrajeme pár her, zazpíváme koledy a ozdobíme stromeček v lese. Ale jelikož nám počasí nehrálo do noty a z mraků, co zahalily oblohu, padala jedna dešťová kapka za druhou, rozhodli jsme se, že letošní stromeček ozdobíme v jiném a nám ne tak vzdáleném lese. A tak jsme celá skupina asi dvanácti lidí vyrazili na Hradiště.
Cestou jsme si hráli hru "Ježíšek řekl" pokaždé když Nekča (tedy určený Ježíšek) dala nějaký povel a poprosila o něj, všichni jsme ho museli splnit. Hrou jsme se pobavili a celkem i zahřáli. Když jsme dorazili na místo a vybrali ten správný stromeček začali jsme zdobit. Lesní zvířátka se tak mohla radovat z jablíček,mrkví, sena a chlebů. Poté jsme všichni ruku v ruce zpívali koledy, které se příjemně nesly lesem.
Ani cestou zpět nám počasí moc nehrálo do noty a tak není divu, že jsme ke klubovně dorazili poměrně promočení, ale domácí čaj a pohádky pod dekou vše nahradily a tak jsme se všichni mohli večer sejít na Betlémském světle a skvěle prožít předvánoční noc.
Danča |
|
Oddíl
