|
Jeden červnový pátek 2010
O vzniku nové družiny, nebo chcete-li volného uskupení, Sedmikrásek a Muflonů už jistě víte ze stránek denního tisku a z jiných sdělovacích prostředků. Vězte tedy, že se Mufokrásky vydali (a to měkké i je záměrné, jelikož do krásek se v tomto případě počítají i statní jinoši) na svou první výpravu, a to sice hned třídenní, a to sice do Prahy.
V pátek ve tři hodiny se u klubovny v plné síle a s plnou polní sešli: Evka, Lucka, Ráďa, Nika, Káťa, Mirča a Syky. Cesta do Prahy se nevyznačovala ničím pozoruhodným, a tak jsme se v pořádku přemístili až na břeh Vltavy, kde jsme vyčkávali příchodu Mudrce a střihli si jeden Bang s překvapivým vítězstvím renegátky Rádi a také jsem ostatní donutila zahrát si velice zábavnou hru na šváby:-). To už se ale blížil náš pražský hostitel Mudrc a dovedl nás do svého bytu, který je v příjemné blízkosti Anděla, a tedy všeho klíčového (jako třeba autobusové zastávky). Společně jsme se zabydleli a skočili nakoupit suroviny na večeři. Při nákupu se nestalo vůbec nic důležitého, snad jen že Evka neskočila zvážit okurku (která se ale nikde jinde neváží!) a já tak měla příležitost dokázat, že člověk se z chyb stejně nikdy nepoučí, protože jsem ji druhý den zapomněla zvážit taky:-).
Mudrc nás pak pod průhlednou záminkou společenských povinností :-) opustil a Evička se pustila do vaření večeře. Sice jsme ji chválili už tam, ale pochval není nikdy dost, takže – bylo to HROZNĚ DOBRÉ, a sice jsme baštili opečené maso, zapečené brambory, spoustu zeleniny a spoustu tatarky, jak si ostatně můžete ověřit ve fotogalerii. Během její bohulibé činnosti se ostatní věnovali hře Carcassonne a já jsem se pokoušela pochopit hru zcela novou – Poštovního kurýra. Po večeři jsme se málem nebyli schopni zvednout, ale nakonec se nádobí nějak umylo a Poštovní kurýr, ke kterému jsem tak dlouho studovala pravidla, se taky nějak zahrál.
S padající tmou jsme postupně ožívali, a jakmile nebe ztmavlo dostatečně, vydali jsme se do víru velkoměsta. Bylo teplo, všude spousta lidí a světel, u Vltavy byla jakási hudební produkce, do které jsme se na chvíli zaposlouchali, takže jsme se tak příjemně procházeli a došli až k Národnímu divadlu, Karlovu mostu a přes Karlův most na Malou Stranu. Na Karlově mostě bylo narváno, takže nebylo nikterak snadné najít sochu ošahanou do zlatova, na kterou si toužili sáhnout všechny Mufokrásky, aby se jim splnila přání. Konečně se ale zadařilo, a když jsem tvořila společné foto, nabídl se anglicky nějaký kolemjdoucí, že nás klidně vyfotí. Nějak jsem anglicky nemohla zdvořile vymyslet slušné, leč zdvořilé odmítnutí, jelikož jsem si hned vzpomněla na hrůzostrašné historky o ukradených foťácích a tenhle pán vypadal, že umí běhat mnohem rychleji než já:-). Evka se s tím ale tak nepárala a anglicky mu vysvětlila, že nás může vyfotit, pokud s tím foťákem nezdrhne:-). Pak se ovšem ukázalo, že pán je Čech a bůhvíproč nás pokládal za cizince. Když mizel v davu, volala za ním Evička románově dramaticky (česky), že teď už mu věří... takže se vrátil a přece jen nás vyblejsknul:-).
Pokračovali jsme s nutnou zastávkou na zmrzlinu vzhůru k Hradu, hledali dva slunce a jmenovali 15 děl od Nerudy. No dobře, já jsem jmenovala 15 děl od Nerudy, jelikož jsem si je ještě pamatovala ze státnic:-). Při posledním výšlapu k Hradu už leckoho začaly bolet nožičky:-), ale zdárně jsme vystoupali až na téměř liduprázdné náměstíčko u Hradu. Ještě jsme se zasmáli při rozhovoru Evky a Niky (myslím), kdy Nikča nadhodila: „Jestlipak bude Vašek na Hradě?“ a Evka jí odpověděla, že ten je přece na Žižkově. Jedna myslela Klause, druhá Koukolíčka:-). Na Hradě byly i prázdné budky hradní stráže, a to holky samozřejmě neodolaly a zkoušely si, jak by jim šlo strážit Hrad. Když už toho rozruchu u Hradu bylo trochu moc a hrozilo, že Váša v pyžamu vykoukne a pošle nás za rušení nočního klidu opravdu, ale opravdu hlídat stromečky, pokochali jsme se pohledem na Prahu a vydali se po zámeckých schodech dolů. Cestou jsme si dělali legraci z Mirči a prosili ji, ať probůh ty schody nesbíhá, že by sebou určitě někde flákla (holky Mirče totiž kvůli její bohaté padací historii začaly říkat Bumi). Legraci jsme si z ní ovšem v TUTO CHVÍLI dělali zcela neoprávněně, protože o řetěz u kašny zakopla a kolena si natloukla... tjamtadadááá... Nika. Nicméně věnujte pozornost slovům „v tuto chvíli“, protože nebude to trvat ani do roka a do dne a Mirčin čas ještě přijde;-).
Pak už jsme se vlastně jen vraceli a cestou si ti rychlejší stačili rozebrat pořadí do sprchy i umístění spacáků. Chudák Syky s číslem 7;-) Spokojeně jsme poté usnuli a netušili, jaký nám Mirečka, která spala na matraci na patře přístupném po žebříku, připraví budíček. Ano, tušíte správně:-).
Jedna červnová sobota a neděle 2010
Brzké vstávání a budíček jsme si pro tentokrát odpustili, takže budík zvonil v příjemných devět hodin. Zamáčkla jsem mobil a ještě se rozhodla chvilku dospat v posteli pod patýrkem, ale to už jsem viděla, jak Mirča sestupuje z patra dolů po žebříku. Další sled událostí byl z mé perspektivy zpomalený, ale ve skutečnosti se stal velmi rychle. Žebříček na patro totiž úplně nedržel, a tak začal klouzat. Mirča na něm, pak jí podklouznul, spadnul na zem a Mirča na něj slítla v zápětí. V tu chvíli mi toho hlavou proběhlo hodně, ale hlavní myšlenky se spíš týkaly vědomostí ze zdravotnického kurzu než zadostiučinění, že došlo na naše slova:-). Naštěstí je Mirča hrdý Budžeš a možná taky tak trochu Superžena, jelikož nejen že se jí nic nestalo, ale ihned disciplinovaně hlásila, že je v pořádku, vstala a evidentně jí po tom hrozivě vypadajícím pádu nic nechybělo. Pak už jsme to mohli zařadit do našeho zlatého fondu veselých úrazových historek, hned vedle legendárního Rádina vyřezávání totemu a jiných podobných lahůdek.
Ospalí jsme tím pádem (a slovo pád je tu ve dvojím významu) už vůbec nebyli, skupina vedená mnou šla nakoupit zásoby, snídani a zapomenout zvážit okurku, skupina druhá... to vlastně nevím, asi odpočívali:-). Po vánočce s marmeládou (trénujeme na tábor) jsme si koupili celodenní jízdenku a vyrazili k České národní bance, která dnes zcela výjimečně otevřela své brány veřejnosti. Veřejnost zajásala a utvořila asi tak devadesátiminutovou frontu (vyjádřeno časem, který tam čekající strávili), do které jsme se tedy v očekávání něčeho velkého zařadili i my. Rozhodně nelitujeme!
Čekání ve frontě nám zpříjemnil Mudrc, který už banku viděl, jelikož tam pronikl s novináři hned ráno, ale solidárně čekal s námi a líčil nám vnitřek banky a všechna lákadla, která nás tam čekají. Viděli jsme různé dopravní prostředky, které střeží například převážení peněz (odtud ty fotky s obrněnými vozidly), mohli jsme si potěžkat dvanáctikilovou zlatou cihlu za cca 11 milionů korun (odtud ty statusy na facebooku), vlezli jsme do trezoru, který dnes slouží jako muzeum, proběhli se vnitřkem banky, vyfotili se v křeslech ministra financí a guvernéra ČNB, získali různé suvenýry, jako třeba znehodnocené, rozřezané a slisované bankovky ve válečkách, a navíc holkám jeden z pánů z ostrahy nabídl mísu s bonbóny, když viděl, jak na ni hladově koukají:-). Prostě banka nás vážně bavila, kdo by to byl řekl. Strávili jsme tam hodně času, takže jsme pak museli trochu poupravit náš denní plán. Nejprve jsme se vrátili na byt, kde se Evka opět ochotně pustila do vaření (zapečené těstoviny s masem a tatarkou – náš vynález:-)), Syky studoval program Muzejní noci, která byla zrovna dneska, a my ostatní jsme opět pronikaly (a pronikly) do tajů Poštovního kurýra.
Po obědě nás popadla lenora, takže i domlouvání se o tom, co budeme dělat po obědě, jí bylo poznamenáno. K nelibosti jedné části výpravy se nakonec odhlasovalo, že bohužel vynecháme slíbené kolečkové brusle, které si část táhla v krosnách, ale že se jen rychle mrknem na Petřín, skočíme k Mudrcovi do redakce (měl víkendovou službu) a pak tradáá na Muzejní noc, kam jsme se všichni těšili.
Na Petříně byla sranda především v lanovce. Při cestě nahoru nás přesně podle předpovědi roztrhli, takže do lanovky vpustili jen mě, Evku a Niku:-), zatímco zbytek čekal na další. Společně jsme se pak prošli zrcadlovým bludištěm a vyloženě se nemohli odtrhnout od jednoho takového krásného, ve kterém jsme všechny vypadaly jako modelky:-). Div, že jsme ho z Petřína neukradly! Pak jsme se ještě zděsili nad drahotou petřínské zmrzliny a sjeli lanovkou zase dolů. Do lanovky nás sice vpustili všechny, ale zase byla legrace u výstupu, kde se zcela nečekaně objevili revizoři a nenechali nikoho projít. Trochu jsme se lekli, než jsme si uvědomili, že tam nečíhají na nebezpečnou skupinku z Višňové, ale na skupinu polských (?) turistů, kterým už dávno propadl lístek. Revizorům dal zřejmě někdo z petřínského vršku echo a debata mezi nimi a vedoucím zájezdu byla dost na nože. My ale tuto zajímavou debatu nevyslechli do konce a vydali se do většího dobrodružství – za Vaškem do redakce jednoho nejmenovaného plátku:-).
V redakci panoval sobotní klídek, ačkoliv vrátná hlídala jako ostříž, takže nás Mudrc představil jako materiál pro reportáž:-). Se zájmem jsme si prohlédli, jak se dělají (nebo, jak tvrdí Mudrc, nedělají:-) ) noviny a co bude v příštím vydání na titulce, a zase jsme se potichu odporoučeli. To jsme ovšem ještě netušili, že jsme se zalíbili šéfovi tak, že bude toužit, abychom se objevili v jeho novinách (malý spoiler – my jsme se tam skutečně objevili!:-) ).
Po redakci jsme se vydali vstříc Muzejní noci 2010. Kdo by snad nevěděl, oč jde (a popravdě řečeno, já jsem této akci až do soboty pozornost taky nikdy nevěnovala), jedná se o část noci, kdy jsou zdarma otevřena snad všechna muzea. Praha (a nejen ta) je plná lidí, na možných i nemožných místech je spoustu skutečně zajímavých doprovodných programů, centrum křižují zadarmové (a totálně nacpané) autobusy a všichni jsou na vás (snad s výjimkou řidičů autobusů) milí a příjemní. Myslím, že i ty z nás, kteří se možná v duchu pokládají za kulturní barbary, tato noc okouzlila. Už méně nás okouzlilo dusné ovzduší ve skutečně narvaných zadarmových autobusech, ale co by člověk pro kulturu neudělal, že.
Během večera/noci jsme navštívili armádní muzeum (tady si přišel na své hlavně Syky a taky všichni, kdo si s chutí vylezli na tank), policejní muzeum (zhlédli jsme nejen ukázku přepadení a následné záchranné akce, ale taky skvělou okostýmovanou scénku z první republiky – no úplné četnické humoresky), světelnou projekci u Rudolfina, Národní galerii (tady si v dlouhé frontě Mufokrajdy vyrobili zalaminátované placky a také jsme se tu sešli s Mudrcem, kterému skončila služba) a nakonec už úplně unavení (a trošku na moje naléhání;-)) navštívili velrybu v Národním muzeu na Václaváku. To už ale bylo po půlnoci a chuť se vzdělávat většinu osazenstva opustila, takže jsme bohatými sbírkami muzea jen prolétli a posledním metrem se vydali k Mudrcovi domů. Boje o místo ve sprše a v postelích postrádaly včerejší intenzitu, ačkoliv je pravda, že Ráďu jsme ráno našli spát na chodbě:-).
Noc byla klidná, nikdo nás pádem z palandy nevzbudil;-)
Ráno jsme ukuchtili snídani, trochu pouklidili, rozloučili se s Mudrcem a rozjeli se pěkně domů, respektive na Dobříš, kde nás vyzvedli hodní rodičové.
Celkově řečeno – byl to takový pěkně kulturní víkend!:-)
P. S. Pokud jste nás viděli na fotkách v jednom nejmenovaném bulvárním deníku a váhali jste uvěřit, tak ano, byli jsme to skutečně my – poskytli jsme své cenné fotografie jako materiál k reportáži o Muzejní noci. Někdo z nás sice tvrdil, že Mudrce za uveřejnění těchto fotek (mírně řečeno) připraví o život, ale jelikož se Mudrc zatím stále těší dobrému zdraví, pomsta se zřejmě odložila:-D.
Lucka |
Oddíl
