Skautský oddíl Višňová

O víkendu 14.–15.  května se konal Svojsíkův závod, kterého se zúčastnily jak Červené, tak i Žluté rosničky. Dle informací se závod měl konat v Nečíni-Bělohrad. Ráno jsme se tedy sešly u klubovny, sbalily lékárničky (ve spěchu jsme jednu zapomněly u pana Vybírala v autě :-)), stany, buzoly, mapy, kroje, svačiny, vlajku, samy sebe a díky panu Vybíralovi, panu Hejdovi, panu Nekolnému a slečně Dádě jsme se dopravili do Nečíně-Bělohrad. Jenže kde nic tu nic. Bloudili jsme v koloně čtyř aut asi hodinu v lesích mezi Nečíní a Skalicí. Už jsem ztráceli naději, že louku, kde je základní tábor, někdy najdeme, a téměř jsme závod vzdaly a chtěly jet domů. Jenže tatínkové optimismus neztráceli, hledali v mapě, orientovali buzolu, používali GPS navigaci a po několika hovorech s hlavní organizátorkou závodu vyšlo najevo, že závod se koná na Dobré vodě, kousek od našeho bývalého tábořiště u Slovanské Lhoty. Zoufalství vystřídala radost, ale i obavy. Když má člověk hodinové zpoždění, dalších sto lidí na něj čeká a start závodu se posouvá, tak to není nic příjemného. Ale i tuto nepříjemnost jsme zdárně ustály. Jak jsme se později dozvěděly, nebyly jsme jediní, kdo bloudili a dorazili pozdě.

A teď už k samotnému průběhu závodu. Závod začal nástupem, kde byli všichni účastníci přivítáni. Zhlédli jsme motivační scénku, která měla účastníkum přiblížit téma závodu. Celý závod byl situován do farmaceutického prostředí. Soutěžící měli získávat přísady do léku a poté zachránit jednotlivá města před nakažlivou nemocí. Dále nám organizátoři vysvětlili průběh závodu a mohlo se jít na to. Svojsíkův závod měl dvě části - dopoledne Brány a odpoledne Závod. Brány byly dvě (brána A a brána B). V každé bráně byla 4 stanoviště. Každé stanoviště bylo na něco zaměřené (např. fyzická zdatnost, etiketa, kreativita, zručnost, znalosti, logika, byrokracie, intuice). Na každém stanovišti se musel splnit úkol (např. výroba krabičky, znalostní test, vyplnit formulář, ořezávaní tužky nožem, vyřezání razítka z brambory). Za splněný úkol soutěžící dostali ingredienci nebo část receptu na lék. Každý člen družiny musel splnit nějaký úkol. Výhoda byla v tom, že jsme si sami určili, kdo jaký úkol bude plnit.

Po splnění všech úkolů v Branách měly Červené i Žluté rosničky vše potřebné na výrobu léku, a tak mohly začít. Po smíchání různých přísad vznikla hnědá kapalina a nyní nezbývalo nic jiného než vyrazit zachraňovat světová velkoměsta před nemocí, tedy na hlavní Závod. Obě družiny Rosniček vybaveny mapou, buzolou a svačinou opustily v 11:45 základnu a co se dělo do 18:30 je pro nás velkým ? A nebo ne?

A je to tady! Připravit, pozor, start. Vyběhly jsme na několik kilometrů dlouhou trasu neznámo kam, do lesů, bažin, luk, mýtin a lesních cest ;). V ruce jen lék na záchranu lidí v městech, kde to bylo zapotřebí, dále jen buzolu a mapu. Zní to doopravdy dobrodružně, co? :D

Bylo celkem čtrnáct stanovišť (právě oněch měst, která potřebovala zachránit), ale znáte to - práce hodně, času málo :D. A tak i když jsme se snažily sebevíc :), zvládly jsme jen šest stanovišť, jako byl třeba Petrohrad, Sydney, New York, Rio de Janeiro a další. My jako Červené rosničky jsme splnily tyto úkoly: Pluly jsme po krách, kde jsme měly naházet kry a pak přes ně doskákat do cíle. Zachraňovaly jsme malinké miminko na letišti v Bangkoku, kde jsme mu daly najíst, napít, přebalily jsme ho a zavolaly pomoc. Dále jsme uplatnily svoje přírodovědné znalosti, když jsme přiřazovaly, co kam z přírody patří. Také jsme jako družina plnily úkol, jak moc se známe, kdo má jakou barvu očí, kolik kdo má sourozenců a jiné... Ukázaly jsme také svoje sportovní dovednosti :D. Na opičí dráze, kde jsme lezly po provaze, házely tenisáky, lezly obručemi a podlézaly různé překážky. No a naposled jsme se osvědčily jako tým a trasu s malým míčkem v korýtkách, který jsme si předávaly z korýtka do korýtka, jsme zvládly v jednom z nejlepších časů ;). Cesta k těmto stanovištím byla trnitá, né vždycky jsme se dohodly kudy vlastně jít (také jsme se nejednou ztratily, ale o tom pštt... :)) a s některými z nás „cloumaly planety“! Ale jinak to byl velmi podařený závod ;). Do cíle jsme doběhly se zpožděním tří minut a celkově jsme se umístily na 5. místě, nebyly jsme sice první, ale nebyly jsme ani poslední :D. A o to jde, né? :)

Po vyčerpávajícím závodění jsme si jako družina uvařily večeři z moc zvláštních surovin. Je sice pravda, že jsme si ji drobet připálily, ale když je hlad... ;) A pak jsme se jen s chutí připravovaly na večerní překvapení.

                             Za Červené rosničky Danča..:)
 

Poté, co jsme absolvovaly část závodu Brány, čekal nás po krátké pauze samotný závod, který trval zhruba 7 hodin. Dostaly jsme mapu tvořenou vrstevnicemi a vyrazily k prvnímu stanovišti - Reykjavíku. Stanoviště byla pojmenována podle světových měst. Zde se již tvořila fronta ostatních skautských družinek a tolerovaná čekací doba byla 10 minut, rozhodly jsme se proto vyrazit směr New York. Jako jedno z mála se nám toto stanoviště podařilo najít celkem snadno. Úkoly zde jsme splnily a naše kroky se vydaly směr Petrohrad. Přišlo nám, že jsme prohledaly snad celý les:-), ale stanoviště nenašly. Vrátily jsme se tedy zpět do Reykjavíku. Zde jsme se musely dostat pomocí barevných koleček přes „tenký led“ na druhou stranu pevniny. Po splnění úkolu nás kroky zavedly k dalšímu stanovišti, kde jsme měřily pomocí námi předtím nepoznaného přístroje nadmořské převýšení. Čas kvapil, na řadě bylo další stanoviště. A jak jsme šly dál a dál a stále žádné stanoviště na obzoru, vyšly jsme ven z lesa a bylo nám jasné, že tudy cesta určitě nevede a nepomohla nám už ani Nika s buzolou, která stále všechny aktivně informovala, kde je sever:-). Najít další stanoviště nám pomohla šipka na stromě, která ukazovala správný směr. Tady to bylo asi ze všeho nejpestřejší, musely jsme poskytovat první pomoc dvěma raněným, u jednoho s dokonalou ukázkou tepenného krvácení v podobě červeného barviva a hadičky. Raněné jsme ošetřily, poskytly jim první pomoc a získaly za to i slušné bodování:-). A jak čas ubíhal, do konce už zbývala asi jen hodina, naše družina stihla už jen jedno stanoviště a vrátila se zpět na základnu. Zbývalo ale ještě asi 20 minut, tak jsme se co nejrychleji snažily dostat do Sydney, kde jsme se staraly o odložené novorozeně v podobě panenky. Miminko jsme musely přebalit, nakrmit sunarem a při volání pomoci jsme si vyzkoušely i trochu znalostí z angličtiny. Utíkaly jsme do cíle, kde nás zapsali, a i když jsme už dopředu věděly, že nás nečeká umístění na předních příčkách, panovala u nás radost, že aspoň něco jsme úspěšné zvládly a účastnily se:-).

         Za Žluté rosničky Štepka

Když obě družinky dorazily do cíle, měly chvíli času na odpočinek. V 19:00 proběhlo rozdělení surovin. Každá družina dostala určitý počet a druh surovin a z toho si musela uvařit večeři. Někomu se jídlo podařilo více, někomu méně, ale jak se říká - hlad je nejlepší kuchař. Po večeři jsme zhlédly večerní překvapení, které organizátoři nachystali. Promítala se krátká pohádka o Patovi a Matovi a film z historie skautingu.

Protože den byl velmi náročný, brzy jsme se zavrtaly do spacáků a usnuly. Některé bohužel v noci budila zima, déšť nebo mokro ve stanu. Druhý den ráno byl na programu úklid základny a slavnostní vyhlášení a odjezd domů. Při nástupu se vyhlašovaly výsledky. Červené rosničky se umístily na pěkném 5. místě a Žluté rosničky (také na pěkném:-)) 7. místě. Z kolika družinek? To si raději necháme pro sebe:-).???

Obě družiny si zaslouží velkou pochvalu. Sice se neumístily na předních příčkách, ale věřím, že kdyby nebloudily, tak by určitě stihly více stanovišť a získaly tak více bodů. Na stanovištích, které navštívily, si totiž vedly velmi dobře. Vychází z toho pro nás poučení - více procvičovat orientaci v mapě a třeba příště budeme lepší.

Děkuji Danušce a Štepánce za skvělou spolupráci na tomto článku.            

Magda

V pátek 22. dubna jsme se v počtu deseti dětí a osmi dospělých sešli ve Višňové, resp. ostatní se sešli ve Višňové, já už jsem na celou skupinu čekala v Plzni. Z vyprávění vím, že obávaná jízda autobusem proběhla úplně hladce. Kupodivu panu řidiči nevadilo ani osmnáct výletníků, ani osmnáct krosen, zato panu výpravčímu ve vlaku se to nelíbilo a nakázal nám si příště pořídit místenky.

V Plzni na nádraží Českých drah, které děti přejmenovaly na nádraží Český drak, jsme si nechali krosny a vyrazili jsme do plzeňské ZOO a Dinoparku. Návštěva proběhla v klidu, i když hned u vstupu dva nejmenovaní měli menší incident s rybami a já myslela, že je utopím. V ZOO se nám moc líbilo a ještě víc se zmrzkou v ruce. V Dinoparku jsme se pak už dovyřádili v 3D kině, na hřišti… po několika hodinách jsme si dojeli zpátky na nádraží pro krosny a jeli jsme na skautskou základnu Senečák. Základna byla parádní, asi kilometr od MHD, v lese, celá budova s perfektně vybavenou kuchyní. Děti jsme ubytovali do dvou místností a my starší jsme si zabrali třetí. Jestli to byla nebo nebyla dobrá volba, jsme měli zjistit při/po večerce a brzy ráno. Uvařili jsme boloňskou omáčku s těstovinami, umyli kupu nádobí a zahráli si Nekči hru s disciplínami, kde mezi sebou soutěžili Hurvínkové, Máničky a Spejblové. Nejsem si jistá, ale tuším, že vyhráli Spejblové. Po večerce děti kupodivu nespaly, a tak jsme je několikrát museli napomínat. Největší úspěch slavila Lucka, která vlítla do pokoje, kde zrovna probíhala menší válka. V okamžiku, kdy otevřela dveře, jako by řekla štronzo, všichni znehybněli, a tak se Lucka musela trochu vytočeně ptát, jestli si jako myslí, že je úplně hloupá nebo co . No prostě klasická první noc.

Když mi ráno zazvonil budík, podívala jsem se po pokoji, kde všichni starší měli největší půlnoc, ale za zdmi jsem slyšela, že malí tedy rozhodně půlnoc už nemají. Vyběhla jsem a snažila jsem se všechny co nejvíce zapojit do přípravy snídaně, balení na výlet apod. Dali jsme si chleby s máslem a marmeládou a vyrazili jsme na celý den pryč. Nejprve jsme měli v plánu výlet na hrad Radyni. Vlakem (ano, opět se cestující tvářili nevrle, cože si to dovolujeme v takovém počtu zabírat ve vlaku místo) jsme dojeli do Starého Plzence a odtud už jsme šli pěšky po žluté až na hrad. Přestože to bylo necelé tři kilometry, už v půlce jsme proklínali stavitele hradů, kteří si vždycky vybírali nejvyšší kopce z okolí. Počasí bylo parádní, a tak i výhled z hradní věže stál za to, i když děti víc zajímala malá expozice strašidel v podhradí a ještě více je zajímal oběd. U oběda jsem se nesměle zeptala, jestli by náhodou někdo neměl chuť vyrazit pěšky až do Plzně, asi jedenáct kilometrů. Chuť měli Lucka, Kyslík a Surikata, a tak jsme skutečně vyrazili. Zbytek skupiny se pomalu vracel do Starého Plzence na vlak. Přestože to bylo zkratkou asi dva kilometry, i tak prý mnozí měli problém dojít. Skupina A (tedy my) byla v Plzni se značným předstihem, a tak jsme stihli Lucce vybrat sluneční brýle (ona si je tedy spíš vybrala sama, opět nedala na naše rady) a za hodinu jsme se na zastávce potkali se skupinou B. Společně jsme vyrazili na Slovany do bazénu. Paní u pokladny byla moc hodná, dala nám zvláštní šatnu. Před plaváním jsme se ještě ptali dětí, kdo že je a kdo není plavec. Odzbrojil nás Ondra, který řekl, že neumí plavat na hladině. O to víc jsem se vyděsila, když jsem Ondru bez rukávků potakala v divoké řece. S očima navrch hlavy jsem ho vytáhla a hledala Kyslíka, který na něj měl dohlížet. Kyslík si v klidu dával už asi třetí bazén a na otázku, jaktože nehlídá, mi odpověděl, že Ondra to zvládne. Naštěstí se nikdo neutopil . Návštěva probíhala klasicky, přes zákaz jízdy ve dvou na tobogánu dvě nejmenované světlušky jely ve dvou, a tak si musely vyslechnout malou vytýkací řeč od plavčíka. S plavčíkem jsme měli ještě jeden problém. To když se další nejmenované světlušce stala taková nemilá věc. V bazénu jí praskly plavky na zádech, ale úplně. Tudíž bylo vidět i to, co by podle plavčíků vidět být nemělo. Stačilo několik mašliček a plavky vypadaly jako nové. Jen nás trochu rozzuřil pán, který se po bazénu producíroval v tyrkysových tangách! Plavčíci ho viděli, ale byli tak odzbrojeni, že ho ani nenapomínali, a my se na to celou návštěvu museli bohužel dívat. Unavení jsme se vraceli na základnu. K večeři dnes byly brambory na loupačku a večerním programem bylo mytí nádobí, kde se vyznamenali skoro všichni. Péťa nejdřív prohlásil, že nádobí mýt nemůže, protože má hodně práce. Když jsem se ptala jaké, odpověděl, že musí hrát fotbal. Zahnali jsme ho do kuchyně, chopil se houbičky a myl a myl… nejhorší bylo donutit ho umýt dřez. Kyslík mu asi dvakrát trpělivě vysvětlil, že musí ten zbytek jídel vyhodit do koše. Když Kyslík zbytky loupaných brambor našel pod sítkem a prohlásil „Jo tak tys to schoval sem!“, dělal Péťa, že o ničem neví. Děti jsme zahnali už v půl desáté a další ráno jsme je museli budit, což byl příjemný rozdíl oproti sobotě.

V neděli jsme poklidili základnu a i s krosnami jsme vyrazili do města. Vystoupili jsme na náměstí, podle dětí Náměstí České republiky. Krosny jsme složili do parku, kde na ně dohlížely Nekča s Luckou, a ostatní hráli menší městskou hru s mapou, to jim zabralo skoro 2 hodiny. Naobědvali jsme se v parku a vlakem (tentokrát s místenkami) dojeli až do Příbrami.

Díky všem, co se zúčastnili a pomohli nám sníst všech těch cca 160 rohlíků a několik bochníků chleba .

Evka