Skautský oddíl Višňová

Začal podzim a s ním i rozličné skautské radovánky:-). Přečtěte si, jak zahájili rok například Gepardi, fotky v galerii.

Všichni se těšíme na oslavy 20 let skautingu ve Višňové. Pilně pracujeme na tom, aby to byla nezapomenutelná akce:-D.

Ještě v sobotu dopoledne to vypadalo, že se tento článek bude muset jmenovat „Jak jsme chtěli pomáhat“. Nakonec se s vámi ale přeci jen můžeme podělit o několik zážitků z víkendu, kdy jsme pomáhali po povodních.

Když jsme před týdnem vymysleli, že místo plánované plavby po Lužnici pojedeme pomáhat po povodních, netušili jsme, že dobrovolníků bude tolik. A tak nás v pátek vyráželo ve čtyřech autech celkem třináct. Všichni nabití energií, natěšení pomáhat a prozatím čistí. Na vozíku jsme vezli kolečka jako dar pro Višňovou na Frýdlantsku. Tady jsme také byli ohlášeni jako dobrovolná pracovní síla na víkend. Cestu nám malinko zkomplikovaly prudké a v jednu chvíli dost děsivé provazy deště, ale nakonec jsme přeci jen dorazili po osmé hodině večer do Višňové. Každý si to asi představoval trochu jinak. V malé vesničce na náměstí byl rozložen „základní tábor“, kde bylo strašně moc hasičů, vojáků a místních obyvatel. Vyhledali jsme pana místostarostu. Vypadal, že je rád, že jsme tu. Poslal nás se ubytovat do malé tělocvičny a ráno v osm hodin jsme se měli sejít v základním táboře, kde se také měly rozdělovat úkoly. S největší pravděpodobností prý pojedeme do Vísky odklízet dřevo z tamní řeky/potoka.

Našli jsme objekt, kde jsme měli být ubytovaní. Nicméně slibovaná malá tělocvična nebyla tak úplně ok – byla skutečně malá a navíc ještě před pár dny vytopená. A tak nám místní vojáci a hasiči nabídli místo ve velké tělocvičně. Nevím, jestli větší pozdvižení bylo pro nás, že spíme v tělocvičně s tolika vojáky, nebo pro vojáky, že tam mají devět skautek a čtyři skauty.

Noc byla trochu neklidná. Nejdřív pár neposlušných vojáků dlouho po večerce pouštělo nahlas nějaký film. Když film skončil a vypadalo to, že bude klid, tak jsme začali proklínat skládací postele, na kterých spali. Slyšeli jsme každé otočení. Do toho nějaké to chrápání. Po půlnoci se navíc přihnala ještě bouřka, začalo pršet a brzy ráno, resp. pozdě v noci, začaly houkat sirény…takže bylo jasné, že situace se asi od večera trochu zhoršila. Vojáci se v pět hodin sbalili a zmizeli.

My se v osm hodin dozvěděli, že ve Vísce vyhlásili znovu nouzový stav a evakuují tamní obyvatele. Prý si máme hodinu odpočinout a pak se přijít zeptat, co budeme dělat. Po hodině jsme měli odpočívat a čekat ještě další hodinu, a tak jsme z toho byli takoví rozladění. Kluci mezitím montovali aspoň přivezená kolečka a přenášeli vodu, zatímco my jsme čekaly ve zcela vylidněné tělocvičně. Společnost nám dělal jen jeden nekomunikativní voják. S přibývajícím časem jsme si připadaly méně a méně užitečné a připadlo nám, že naše mise brzy skončí a pojedeme domů jako trubky. Nedodal nám ani jiný voják, který se najednou objevil a prohlásil: „Venku to je masakr!“ otočil se na nás a prohlásil: „Nepřijeli jste sem pracovat?“ a odešel…asi evakuovat nebo dělat něco užitečného.

Za chvíli přišli kluci a oznámili nám, že nejlepší bude, když se budeme sami evakuovat, protože místní potok nebezpečně rychle stoupal a my jsme tu skutečně nebyli potřeba. Snažili jsme se shánět po telefonu jakoukoliv práci a připadali si trochu jako žebráci. Nakonec se zadařilo. Přes liberecký hlavní štáb jsme dostali kontakt na nějakého pána z firmy Damino, a ta se také stala naším útočištěm pro příští dva dny.

Odjížděli jsme z přeplněné Višňové, cestou jsme míjeli vojáky a hasiče, kterých tu bylo až až, a frčeli jsme do Frýdlantu. Cestou jsme se trochu děsili míst, kde se voda v minulých dnech podepsala nesmazatelnou stopou. Ve Frýdlantu jsme na ostatní auta čekali u vytopeného Lidlu, kde nám nějaký pán řekl, že v Daminu je bahna po kolena. Auta jsme podle instrukcí zaparkovali u policejní stanice a vybaveni pláštěnkami, rukavicemi a lopatami vyrazili do firmy. Most, který vedl k firmě, byl zbořený, a tak jsme museli po kolejích. Tady už se nás ujal pan Doležal, který moc děkoval a slíbil, že nám zajistí stravu a ubytování. To, co jsme pak viděli, se asi nedá pojmenovat jinak než dílo zkázy. Velká továrna, kde se ještě minulý týden vyrábělo ložní prádlo, byla totálně v troskách (viz fotky). Na druhou stranu jsme se vážně nemuseli bát, že tu nebude co dělat. Každý se chopil, čeho bylo třeba. Připojili jsme se k asi třiceti dobrovolníkům, kteří tu už pracovali, a začali jsme taky. Nakládali a vyváželi jsme bahno, vyhazovali jsme nekonečné množství špulek s nitěmi a všechen ostatní bordel – větve, sklo, železo… Nezastavili jsme se celé odpoledne, a tak jsme uvítali oběd, který se k nám ve várnicích dostal ve čtyři hodiny odpoledne. K našemu překvapení bylo na výběr ze dvou jídel – plněné papriky anebo těstovinky. Po obědě jsme se znovu vrátili do továrny, kde značně přibylo pracovních sil. Bylo tu hodně hasičů profesionálních a převážně těch dobrovolných. S hasiči jsme se hodně rychle skamarádili, a tak o zábavu bylo postaráno. Hasiči byli rádi, že jsme tam, a my jsme byli rádi, že jsou rádi :-). Jak večer prohlásil Mudrc, naše přítomnost zvedla produktivitu práce, protože hasiči kvůli nám běhali s kolečkama jako diví. Jestli je to pravda, to ať posoudí jiní, ale možná trochu jo. Protože když jsme ráno přišli do frýdlantské školní jídelny na snídani, vesele na nás pokřikovali a zdravili nás.

Když už se tedy v sobotu nachýlil čas k večeři, sbalili jsme si fidlátka a jeli do Frýdlantu na večeři. Ubytování jsme měli zajištěno v místním kempu v chatičkách (moc pěkných, s postelemi a matracemi, což po páteční noci na tvrdé podlaze přišlo vhod). Ubytovali jsme se a jeli se vykoupat do domova mládeže, kde jsme se pro dnešek ještě naposledy potkali s hasiči. Před spánkem jsme si ještě dali kofolu a pivíčko v místní hospůdce a pak už hurá na kutě - nabírat síly na neděli.

V neděli ráno jsme si vyzvedli stravenky opět na hasičské stanici a jeli na snídani do školní jídelny. Překvapilo nás, jak nás místní vykrmovali, a jakými dobrůtkami! Už v devět hodin jsme byli znovu v továrně a mohli se pustit do práce. Neděle byla už malinko jiná. Dodělávali jsme v jedné hale bahno, sbírali bordel. Do toho hasiči těžkou technikou odváželi různé stroje. Zametali jsme podlahu od bahna a kolem poledne už jsme neměli do čeho píchnout. Práce, co tu zbyla (a že jí nebylo málo), byla určená už pouze profesionálům. A tak jsme počkali na oběd a po výborném řízku a varování, že se sem žene velká bouřka, jsme naposledy zamávali hasičům i ostatním pracantům a vyrazili k autům přes koleje, na kterých údajně neměl jezdit žádný vlak, a my přesto jeden potkali. U aut jsme se převlékli a pak už vyrazili domů.

Všichni máme z této víkendové akce hodně zážitků, pocit z dobře odvedené práce a musím říct, že vidět pohromu, co dokáže způsobit velká voda naživo, je úplně jiné než to pozorovat v televizi. Doufám, že Damino se podaří co nejdříve obnovit úplně, aby se továrna rozběhla a nemuselo se propouštět. Díky všem, co se zúčastnili!