Skautský oddíl Višňová

 Tak už je to tady, zase po roce vyrážíme na tábor:-)

Budeme rádi, když nám napíšete: skautský tábor, Svaté Pole 41, 26301, Dobříš

Bylo krásné, teplotně téměř letní, páteční odpoledne. V 16:50 odjížděl z Višňové do Příbrami autobus, kterým jsem já, společně s Ráďou, vyrazily na víkend pro rádce. Ale ne, nebojte, nejely jsme samy. V Příbrami už na nás čekaly Káťa s Mirčou. Ale abych nepředbíhala, již cesta autobusem z Višňové do Příbrami proběhla s trochou humoru. Po tom, co Ráďa řekla panu řidiči: „Student, Příbram.“ dočkala se odpovědi: „Šedesát dva.“ Se svou, v dlaních zahřátou dvacetikorunou se na mě otočila, že to jí asi stačit nebude. Ano, pan řidič jí to student- nestudent započítal rovnou i za mě, za plnou cenu a zavazadla k tomu. Smíchy jsme se dopotácely na sedadla, nestačily se divit a jen si říkaly, že nám to tedy pěkně začíná. Dorazily jsme do Příbrami, aniž bychom věděly, že nevyzpytatelným řidičům rozhodně není konec. Než jsem totiž stačila říct panu řidiči v autobuse do Prahy, kolik nás jede a kam, vyštěkl na mě, že ty krosny už jsme měly mít dávno v kufru, namísto toho kecání ve frontě. Tak jsme se jen pousmály a vyrazily tedy konečně v plném počtu já, Ráďa, Káťa a Mirča vstříc novým zážitkům.

V Praze jsme vyskákaly z autobusu, posbíraly si své krosny z kufru a vyrazily metrem směr Ládví, poté autobusem k naší víkendové skautské základně, kde jsme strávily dvě noci. V metru, ani v autobuse už jsme, k naší radosti, přes žádného řidiče nemusely. To nám však vynahradily při večerním nákupu paní prodavačky, které asi z toho důvodu, že tak krásný den musí trávit v práci, byly poněkud podrážděné. Ale k těm až později. Do té doby jsme potkaly Freda- skautského bratra, který nám předal klíče a naše bydlení. Byla to postarší pražská vila, kde měli skauti své prostory. Ale nejen oni. Byla tam také klubovna pionýrů a sem tam nějaký nájemník. Klíče jsme měly, ubytované jsme byly, a tak jsme vyrazily nakoupit potraviny na véču a sobotní ráno. Bylo už sice po osmé hodině, nedaleko jsme ale natrefily na potraviny Žabka, které měly otevřeno až do jedenácti. Cestou jsme už domluvily, že nakoupíme na těstovinový salát a nějaké pečivo na ráno. Mimo to, že jsme se od paní prodavaček dozvěděly, že brzdíme provoz v úzké uličce obchodu (určitě si dokážete představit ty natřískané potraviny v devět večer… Ano, procházel tam jeden člověk), zahlédly nás- vlastně mě, jak mi při nandavání rohlíků jeden spadl na zem a skončil zpět v regále. Zjistily jsme to až, když jsme uslyšely: „Dámy, já vás vidím.“ Ano, v obchodě velkém asi jako ten náš ve Višňové měly paní prodavačky kamery. Zkrátka páteční den byl plný humoru, nepříjemných lidí, čímž se mi vyvrátila má teorie, že sluníčko a krásné dny dělají lidem dobrou náladu. Bohužel a možná trochu pochopitelně to asi neplatí u lidí pracujících, v obchodech, za volantem autobusů, apod. Také jsme ho ale zakončily výborným těstovinovým salátem.

V sobotu jsme něco po deváté vyrazily do centra města. Naším prvním cílem byla výstava s názvem Trochu lepší svět v Muzeu hl. města Prahy pořádaná ke sto letům skautingu v Čechách. Výstava nebyla dlouhá, ale vše podstatné o skautingu od jeho počátků až po současnost obsahovala, myslím si.  Návštěvníci mohli shlédnout skautskou klubovnu, táborový stan, skautské odznáčky, časopisy i knihy, dozvědět se, kdo ze známých osobností byl skautem, shlédnout zajímavou reportáž z jamboree, nebo si vyzkoušet nějakou z klasických skautských her. Pro nás, jako skauty to vlastně nebylo nic cizího. Musím tady však poznamenat jeden významný moment a to v historii první podpis Mirči, jako Boomy, do knihy návštěv.

Po výstavě jsme se přesunuly do Strašnic, kde jsme si nakoupily oběd, poobědvaly a odpočaly na travnatém místečku, z kterého jsme měly krásný výhled na horolezeckou stěnu, která nás také čekala. Obdivovaly jsme malé děti, které bez většího úsilí zdolávaly jednu trasu stěny za druhou. To jsme však ještě netušily, že nám to půjde neméně dobře, a to i na náročnějších úsecích. A tak se strhla slovní „bitka“ o to, kdo půjde první. Ano, tak jsem prohrála. Oblékly jsme sportovní oblečení, nasadily lezecké boty a se sympatickým panem instruktorem se vrhly na věc. „Kdo jde první?“ zněla jeho první otázka. „Maruška“ odpověděly sborově holky. Protestovat jsem nemohla, protože odhlasované už to bylo dopředu. Pan instruktor skvěle jistil, a tak to šlo, jako po másle. Nejen mě, ale i holkám. Stěna byla moc fajn. Sluníčko ale pálilo, tak jsme chvíli odpočinuly, daly si zmrzlinu, a protože jsme ještě měly nějaký čas navíc, jely jsme si oddechnout do velkého parku na Letné.

Pak už se ale čas blížil k šesté večerní, a to už jsme měly objednanou Neviditelnou výstavu. Popojely jsme tramvají a došly na místo. S nevidomou paní průvodkyní jsme v absolutní tmě poznaly, jaký je život nevidomého.

Hladové jsme nakoupily na bermudskou baštu, kterou jsme si udělaly k večeři a unavené, sluníčkem zdolané, jsme usnuly.

V neděli ráno jsme posnídaly, Mirča nám připravila skvělý puding. Jeden vanilkový pro mě a pro ni, a jeden čoko pro Bouky s Ráďou. Rozloučily jsme se v metru s Ráďou a Bouky, které čekal ještě fotbalový zápas.  Já s Mirčou jsme v pohodičce dojely autobusem až na Dobříš a odtamtud autem hezky až domů.  

Maruška