|
Chtěli jsme se Sedmikráskami o Velikonocích podniknout nějakou veselou jarní výpravu. Nenapadlo nás/mě nic lepšího, než výlet do Lidic. Ale i když historie Lidic je hodně smutná, výprava to nakonec byla víc než veselá :).
V pátek jsme se sešli u mě a Lucky na bytě. Byla jsem kuchařsky nevybitá a taky dost hladová, takže jsem se rozhodla uvařit malou večeři. Bylo z toho víc jak půl kila kuskusu, čemuž se Lucka dost ironicky smála. Ale musím říct, že před půlnocí bylo kuskusu ve velké míse už jen podně. Po vydatné večeři se holky naládovaly ještě všelijakých sladkostí, kterých je u nás na bytě teď přebytek, neb držíme s Luckou třicetidenní sladký půst :). Večer jsme zakončili promítáním Lidic. Jak řekla Lucka, kdybychom film vypnuli v půlce, mohli jsme mít klidné spaní.
Ráno jsme se – opět po velmi vydatné hodobóžové snídani – vydali na Dejvickou. Vzhledem k nejezdícímu metru A a vzhledem k rozkopané Evropské bylo hledání autobusu trochu dobrodružnější. Nakonec se ale zadařilo a za dvacet minut už jsme vystupovali s Ráďou, Luckou, Mirčou a Nikou v Lidicích. V Lidicích bylo nádherně. S tím jsme sice měli vzhledem k historii místa vlastně trochu problém, ale místo je to skutečně nádherné. Obzvlášť teď na jaře, kdy tam kvetou stromy, všude jsou pampelišky a sedmikrásky (nejen ty z Višňové). Když jsme opouštěli památník a vydali jsme se směr Okoř, dohodli jsme se, že navštívíme ještě Ležáky a Terezín a tím zakončíme éru výprav s tematikou válek. Okoř je od Lidic vzdálená (možná vzdálený, to jsme doteď nezjistili) asi šest kilometrů. Přestože je to kousek, cesta po cyklo-asfaltce není úplně idylická. Ale poslední dva kilometry jsme si užili, navíc jsme zrychlili tempo, protože jsme si jaksi zapomněli sbalit svačinu a několika hodinové nejedení zkrátka není náš styl. První, co jsme tedy na Okoři hledali, bylo nějaké občerstvení. Opovrhli jsme hospůdkou „U Jarči“ na místním parkovišti a suverénně nakráčeli do zámecké restaurace. Ještě než jsem se stihla podívat do menu, viděla jsem, že sedmikrásky jaksi zbledly. Jak to říct, možná nám bílé ubrusy, křesílka a zámecký interiér mohli napovědět, že taková bomba se do našeho rozpočtu úplně nevejde. Velmi rychle a velmi nenápadně jsme ze zámecké restaurace vypařili a najednou nám Jarča nepřišla tak strašná – ani smažák, malinovka a česnečka. Jen jsme doufali, že servírka ze zámecké restaurace nás nebude hledat, to se naštěstí nestalo. Ona totiž paní nebyla úplně milá, stejně jako paní u Jarči a sérii „nepříjemných lidi, které potkáme na výpravě“ jsme zakončili s paní průvodkyní na Okoři. Ne, že by byla vyloženě nepříjemná, jen k výkladu přistupovala stylem – beztak vás to nezajímá, budu stručná, věčná a hlavně nezpívejte „Okoř“. Po prohlídce jsme odjížděli autobusem zpátky směr Praha. Tou dobou nás chudák Káťa už asi hodinu čekala v Praze, protože jsme to celé nějak časově nezvládli zkoordinovat. Večer jsme si, jak máme ve zvyku, udělali bohatou večeři – tortily, maso, zelenina, dresinky. Zatímco mě Nika trochu nejistě stříhala, bavili jsme se asi hodinu o tom, jaký si pustíme film. Vybrat jakýkoliv film, na který by všechny měly náladu, bylo vlastně nemožné. Nakonec jsme (vlastně k nelibosti asi téměř všech) vybrali s Luckou film Jumanji s tím, že to holky prostě musí vidět. Myslím, že Káti vzkaz na naší nástěnce hovoří za vše: „Nikdy vám neodpustím Jumanji!„ V neděli jsme se zase dobře nadlábli a hurá domů. Při čekání na autobus jsme trochu rozplánovali sedmikrásčí letní putování a hlavně vymysleli velkolepý plán na léto 2015. Tak uvidíme, jak to všechno dopadne. Každopádně lidická výprava se vydařila a jsem ráda, že jsme se tak pěkně sešli.
Evka |
Hlavní strana
