Skautský oddíl Višňová

V pátek 2. března jsme vyrazili do Volyně. U klubovny se sešlo šest Pastelek, dva Gepardi a Radek, brácha Míši, Ráďa a Míša. V této sestavě jeli autobusem do Příbrami, kde jsme se připojily já a Mirča. Na Jiráskových sadech jsme nasedli na autobus číslo sedm, který nás zavezl na Dubenec. První komplikace na sebe nenechala dlouho čekat a poté, co nám řidič autobusu směr Strakonice řekl, že nás prostě nevezme všechny, jsme se museli rozdělit. Tak tedy Míša s Mirčou vzali kluky a Týnku a autobusem, který jel přímo do Strakonic a pak rovnou do Volyně, vyrazili vstříc skautskému víkendu. My jsme zatím našli azyl v dubeneckém motorestu, kde jsme čekali na příjezd dalšího autobusu. Ten přijel za 45 minut a my jsme vesele naskákali dovnitř a mysleli jsme si, že na místě budeme stejně rychle a pohodlně jako skupina číslo jedna. V tom jsme se docela spletli. Autobus nás vzal na vyhlídkovou jízdu po okolí a zastavil snad v každé vesnici, kterou jsme minuli, a tak jsme do Volyně dorazili celí unavení až za dvě hodiny. U volyňské radnice nás vyzvedla druhá skupina, která mezitím stačila nakoupit, a vyrazili jsme na základnu. Základna se nám moc líbila. Přestože nám už nezbývalo moc sil, zahráli jsme si nějaké hry, rozložili karimatky a šli jsme spát. Na rozdíl od vedoucích se děti dostatečně nevypovídaly a i přes výhružky večerním běháním si nedaly říct a povídaly a povídaly, až jsme si s Ráďou nazuly tenisky a ve čtvrt na jedenáct vyhnaly všechny kecače ven. Tam jsme trochu běhali, dřepovali, skákali, žabákovali a chodili jako kačenky a v naivním domnění, že se děti poučí, doufali, že už bude klid. Když jsme se vrátili zpátky do spacáků, ozvalo se povídání znovu, ale naštěstí pro děti už jsme neměly dostatek sil na další kolo.

V sobotu ráno jsme vstali, dali si chlebovou snídani a vyšli na nádraží. Tam jsme zjistili, že jsme nevyndali z mrazáku maso na večeři, a tak jsme se museli s Ráďou vydat zpátky do klubovny a maso vyndat. Vlak, který nás dovezl k Hošticím, jsme stihli jen tak tak. Na zastávce párkrát zazněla slavná věta: ,,Nezastavujeme, máme zpoždění!“ a poté jsme se vydali směrem k vesnici. Vlaková zastávka nebyla přímo u vesnice, a tak se sem tam ozvalo remcání, a to děti netušily, jaká túra je čeká cestou zpět. V Hošticích se nám líbilo a v kravíně za Hošticemi by se nám asi líbilo ještě víc, kdybychom se tam dostali. Cestou zpátky nás čekaly hry, oběd, zpívání a spousta remcání, ale kolem páté jsme dorazili zpátky do Volyně a těch necelých deset kilometrů jsme krásně ušli. Na základně jsme si odpočinuli a já a Mirča jsme se dali do vaření večeře. Tady se naše představy o klidném večeru trošku zvrtly. Maso úplně nerozmrzlo a Vládíkovi se udělalo špatně. Takže já a Mirča jsme se snažily všemožně maso rozmrazit, Míša se starala o Vládíka a Ráďa spěchala do večerky pro kolu a suché rohlíky, aby nepřišel o večeři. Nakonec všechno dobře dopadlo, musím nás s Mirčou pochválit, těstoviny s kari masem se nám povedly a snad všem chutnaly a Vládík získal privilegované místo na posteli a byla mu dopřána přímo luxusní péče. Po večeři následovalo soukromé kino, kdy jsme koukali na Chipmanky a jako zákusek po večeři Mirča uvařila pudink. Naneštěstí se Vládíkovi přitížilo a musel odjet domů. V době kdy jsme čekali na jeho odvoz, jsme střídavě dětem předčítali z knížky. Tenhle večer už asi byly děti vypovídanější, protože před Mirčou a Míšou musely dřepovat jen jednou.

V neděli jsme se nasnídali, pouklidli a zabalili. K obědu si všichni mohli vybrat mezi čtyřmi druhy těstovin ( s kakaem, sýrové, s kečupem nebo kari) a ti, kterým těstoviny nejedou, mohli zvolit chleba ve vajíčku. Když jsme si byli jistí, že vracíme klubovnu v pořádku a dostatečně uklizenou, vyrazili jsme na autobus, který nás naštěstí vzal všechny. Pro naši skupinu, která cestou tam jela vyhlídkovým autobusem, bylo až neuvěřitelné, jak rychle jsme byli na Dubenci. Tam jsme museli vymyslet nouzový plán, protože idos.cz nám podal klamné informace a žádný autobus do Příbrami nám nejel. Naštěstí jsme se za pomoci ochotných řidičů do Višňové dostali všichni. Myslím, že i přes trošku pocuchané nervy rádců se výprava povedla a rozhodně se těším na příště.

Káťa