header

Rychlé zprávy

Děkujeme za rekordní účast na Dni dětí. 54 dětí a spousta rodičů a prarodičů! Tešíme se na viděou ;).

Sedmikrásky
Sedmikrásčí Prostřeno! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Káťa   
Úterý, 29 Říjen 2013 18:06

Někdy během tábora 2012 se Sedmikráskám zrodil v hlavách geniální nápad: vlastní Prostřeno! A protože jsou Sedmikrásky velice akční, neváhaly a nápad ještě o prázdninách zrealizovaly. Kuchyňské nože proti sobě vytasily Evka, Lucka s Mirčou, já s Ráďou a nakonec Nika s Kájou.

        

První gurmánská zastávka byla u Evičky na Chaloupkách. Nervozita z přítomnosti kamery naštěstí brzy opadla a my jsme se mohly naplno věnovat bramboračce (z domácích surovin ze zahrádky), masového fondue a pečenému ovoci. Jídlo jsme proložily naší velmi oblíbenou (oblíbenou alespoň velkou částí družiny) zábavou, Bangem. Jedly jsme, hrály jsme co se do nás vešlo. Nakonec jsme natočily hodnocení a vydaly se k domovům. Evka z nás všech měla tento úkol nejtěžší, protože jako jediná vařila sama, což na výkonu vůbec nebylo znát.

      

Další zastávka byla u Lucky. Tentokrát nás Lucka s Mirčou pozvaly na večeři. Na přiviítání jsme obdržely koktejl, pokračovaly jsme bramborou plněnou šunkovou pěnou a ještě před zábávou jsme stihly hlavní chod - pizzu. Nebyla to ale pizza ledajaká. Nejprve jsme dostaly dotazníčky, kde jsme zaškrtaly ingrediece, ze kterých by se naše pizza měla skládat. A tak jsme ochutnávaly nové kombinace salámů, sýru a jiných ingrediencí a všem nám to chutnalo. Jako zábavu holky zvolily takový sedmikráščí kvíz sestavený z otázek, fotek i videí, takže jsme i zavzpomínaly. Nakonec nás čekal dezert, kterým byly domácí makronky. Večer se protáhl do noci, a proto jsme se rozhodly zůstat až do rána. 

  

Třetí a pro tento rok poslední zastávka byla u mě, Káti, kam jsme zbytek Sedmiček pozvaly s Ráďou také na večeři. O tomto večeru nemůžu sice psát z pohledu hosta, za to vám můžu přiblížit také pohled z druhé strany. Vařit jsme s Ráďou začaly už v pátek večer, tedy den předem. Věděly jsme totiž, že druhý den máme zápas a času nebude nazbyt. Přes všechny řeči o tom, že bysme nešly do Prostřena s jídlem, které jsme nikdy nevařily, sestával se náš jídelníček převážně z takových jídel. V pátek večer (slovo noc by se hodilo víc) jsme si připravily polentu (neboli zvláštní těžko poživatelnou hmotu, kterou jsme vařily spíše jako zajímavost navíc) a brownies (až neskutečně dobrou čokoládovou buchtu, která se ovšem nesmí přepéct, a přesně proto se v našem podání omylem pekla dvakrát). V sobotu dopoledne jsme se daly do karlovarských knedlíků vařených v obyčejných hrnečcích. Absence polohrubé mouky nás nijak netrápila, poradily jsme si jednoduše s kombinací mouky hrubé a mouky hladké. Do hrnečků jsme lepkavé těsto cpaly na dvakrát, čistě z té radosti z vaření (nebo proto, že jsme je zapomněly vymazat). Pak už jsme se musely odebrat do kabin, nazout kopačky a z kuchyně si odskočit na fotbalové hřiště. Po návratu jsme se daly do vaření brambor, nakládání masa, mixování koktejlu s názvem Safe Sex on the Beach a dalších jiných dodělávek.  Bohužel se stalo, že ani tak jsme nestíhaly a když holky dorazily, byly na moment zavřeny do koupelny, zatímco jsme dopisovaly meníčka a vylaďovaly zábavu. Nakonec jsme se ale zdárně přesunuly na zahradu, pod pergolu osvícenou svíčkami a barevnými světýlky, ale hlavně ke grilu. První chod, předkrm, byla houstička zapečená se šunkou a vajíčkem. Následovalo BBQ pětkrát jinak, neboli dva druhy grilovaného kuřecího s pěti různými druhy příloh - polentou, knedlíky, bramborovou kaší s cibulí a pepřem, kukuřicí se slaninou a americkými bramborami. Potom byla na řadě zábava, neboli tenis na herní konzoli Wii. Tečka za večerem bylo brownies se zmrzlinou a kávou. Mně osobně by se asi večer líbil víc, kdyby seprobíhal v šílenám presu, kdy jsme s Ráďou nevěděly jestli máme dřiv uklízet, vařit nebo hrát fotbal, ale bylo to legrace a to je hlavní.

  

Poslední zastvávka u Nikči se konala až letos. Vařily s Kájou pozdní oběd. Hned po usazení nás čekaly ubrousky originálně složené do tvaru triček a také našlehané mléko s kostkami zmrzlé kávy. Předkrm se nám vizuálně líbil stejně jako chutnal, jednalo se o párek a volské oko ve tvaru srdíčka. Hlavním chodem byly těstoviny s mletým masem, omáčkou a sýrem. Následovala zábava. Pantomima doplněná a velmi roztomilé rekvizity - knírek a buřinku, které se rychle staly oblíbenými a každá se s nimi potřebovaly fotku. Poslední soutežní hodování bylo zakončeno čokoládovou pěnou. Když jsme vše snědly, probraly úrověň českého školství, dopily kávu a zhodnotily, přesunuly jsme se ještě do Višňové na fotbal. Prostě ideální odpoledne.

Celá soutež byla zakončena po našem tradičním podzimním focení. Vařečku a penízky (z čokolády) jsme o pouhého půl bodu získaly my - já a Ráďa. Výhru jsme nečekaly a měly jsme velkou radost. Celé Prostřeno! bylo záležitostí veselou a zábavnou a já osobně doufám, že podnikneme ještě něco podobného.

  

Káťa

 
Mývalky pod Bezdězem PDF Tisk Email
Napsal uživatel Lucka   
Sobota, 21 Září 2013 10:19

V tomto až příliš dlouhém článku se dozvíte mnoho zásadních informací – např. jaký mají Sedmikrásky vztah k mývalům a podještědským řidičům autobusu, co se všechno děje v noci v kempech a jak chutná zmrzlina z kopru nebo balkánského sýra. Máte-li tedy chuť a čerstvé oči, pusťte se do čtení.

Po loňském sukcesu sedmikrásčí letní výpravy do Adršpachu jsme se bez společně stráveného času neobešly ani letos. A jelikož jsem se Sedmičkám zmínila o zmrzlinárně ve Stráži pod Ralskem, kde mají každý den přes 100 druhů zmrzlin, bylo o letošním cíli naší cesty rozhodnuto. V okolí Stráže se pak k našemu potěšení nacházely i jiné pamětihodnosti, jako např. Máchovo jezero, Bezděz nebo Ještěd. Na výpravu nakonec vyrazilo (stejně jako loni) 5 statečných – Evka, Lucka, Káťa, Mirča a Ráďa.

Úterý 6. srpna 2013

Naše putování začalo tím nejtradičnějším způsobem, tedy u višňovské klubovny. Nabraly jsme ještě různé důležitosti, jako jídlo a stany, a vyrazily do Prahy za Evičkou. Pryč jsou doby, kdy v nás jízda pražským metrem a pohyblivé schody vyvolávaly nadšení, ale na Sedmičkách je hezké, že si stále uchovávají mladého ducha. Duch se projevil v tomto případě tím, že se Káťa s Ráďou v metru nenápadně odpojily, jen aby zjistily, jestli v cílové stanici nebudou rychleji, když zvolí jiný způsob přestupování než my s Mirčou. A musím vám prozradit, že poté, co si s krosnami zasprintovaly v přestupních stanicích, na náš meetpoint Budějovickou opravdu dorazily o něco dřív. Každopádně tam na nás už mávala Evička a v neskutečně parném odpoledni jsme se přesunuly k ní „na hotel“ (už od dob výpravy do Bayreuthu říkáme hotel všem typům jakkoliv luxusního i neluxusního ubytování).

Po krátké svačině a osvěžení jsme vyrazily do víru velkoměsta. Čekala nás procházka na Vyšehradě a marné hledání Šemíkova odraziště i Svojsíkova hrobu. Ze hřbitova nás kvůli večerní hodině vyhnali zvony i pan hlídač. Takže jsme se přesunuly do hospody Na hradbách, která jako by ani v Praze nebyla. Alespoň ceny byly příjemně lidové. Posezení se konalo u venkovních stolů na trávě, s krásným výhledem na sebevražedný most a vůbec na celou Prahu. Sotva jsme trochu zchladily horko dne studeným pitím, daly jsme se do bangování (jak jinak!), jelikož jsme potřebovaly ošoupat Eviččin zbrusu nový bangový balíček. Protože byl odhazovací balíček v místě staré nalepené žvýkačky a karty se občas připletly do nedovolených styků s mokrou skleničkou, nebylo to opatlání zas takový problém. Větší problém byl, že se Ráďa nechala unést svým příliš vřelým vztahem he hře a začala jí říkat „benžík“ (brrr!). Z Bangu na hradbách máme spoustu krásných vzpomínek o koukání se druhým do karet (Káťa by to nikdy neudělala!) i bleskových smrtících úderech, ale... to byste tam museli být s námi.

Kromě toho se tento památný první den stihly projevit i jiné typické vlastnosti účastnic výpravy – Mirča začala s kladením svých proslulých otázek, Lucka nedala svou otravnou kameru z ruky a začala si do sešítku zapisovat tyto poznámky a Evička si přibarvovala prožité historky, zatímco střízlivec Káťa ji vracela zpátky na zem. Např. když se spolu vrátily z WC (všechny holky prostě chodí ve dvou, smiřte se s tím!) a Evička začala vyprávět příhodu:

E.: „Na záchodě byla taková ranařka...“
K.: „Myslíš tu křehkou důchodkyni?“
E.: „Měla vlčáka!“
K. k nám: „No, byla to spíš velká čivava...“

A pak už se prostě jen setmělo a my jsme se vrátily z Vyšehradu k Evičce a snažily se přežít bouřkovou, ale přesto strašně horkou a upocenou noc.

Středa 7. srpna 2013

Ráno musela Evička do práce, v čemž jsme ji povzbudily tím, že jsme zcela nerušeně spaly dál. Když jsme se konečně probudily a v klidu prázdninově posnídaly, vydaly jsme se opět do velkoměsta, tentokrát ovšem ne za zábavou, ale s posláním – sehnat všem stejnou část garderóby. Po loňském úspěchu s modrými tílky v Adršpachu jsme to letos chtěly ještě trochu vylepšit. Rovnou vám prozradím, že sehnat 5 stejných kusů oblečení, u nichž by nikdo z pěti dospělých dívek nebyl zhnusen střihem, barvou, obrázkem nebo cenou, je skoro hodno Nobelovky. Zároveň je nutno dodat, že obzvláště Káťa s Ráďou jsou pro každou špatnost. Takže mě vlastně ani nepřekvapilo, že v jednu chvíli na sebe do zrcadel koukaly čtyři skautky na výpravě oblečené do jasně růžových šatů ke kolenům. Nakonec to však vyhrálo oblečení, které jsme si původně šly zkusit jen tak pro legraci – zelené tílko s dost děsivě vyhlížející hlavou mývala. Jenže bylo docela slušivé a navíc potom, co Káťa zjistila, že nápis na tílku Bon Voyage znamená „Šťastnou cestu“ (nebo alespoň to jsem jim tvrdila), nasadila všechny páky, abychom se staly novými mývalími paničkami. Já a Ráďa jsme souhlasily snadno, velmi proti byla chudák Mirča. Jenže jí to nebylo nic platné, byla přehlasována. Ostatně stejně jako já, když se rozhodovalo, kdo bude psát tenhle článek. Sedmikrásčí výklad demokracie totiž za tím klasickým trochu pokulhává :-), aneb když jsi menšina, tak máš smůlu. Když jsme Evce ukazovaly naše mývalí úlovky v metru, protočila oči a chvíli si myslela, že si děláme jen nějakou komplikovanou legraci. Ráďa jí ovšem dokazovala přednosti nového tílka např. ujištěním, že na výpravě nikdy nebude sama, protože má stále s sebou svého mývala. Mimochodem své nové mazlíčky jsme pojmenovaly po postavách legendárního sitcomu How I Met Your Mother, takže Ráďa se např. obětavě starala o svého Bárníka. A tím „obětavě starala“ myslím např. to, že ho krmila zmrzlinou.

Zatímco Evka si na bytě zřídila home office a pracovala, my jsme nakoupily zásoby a ingredience na oběd a pustily se do vaření – vymyslely jsme a zrealizovaly báječné tortilly s kuřecím masem, dresinkem a větším než velkým množstvím zeleniny. Zbytek Eviččiny pracovní doby jsme my ostatní strávily dobalováním a hraním karetní hry srdce (to je ta počítačová se zlým „kvéčkem“, která je naživo mnohem zábavnější, což musela uznat i další přehlasovaná – Káťa). Pak už byl čas přesunout se na nádraží, a to tak šikovně, abychom do poslední minuty využily 24hodinovou metrojízdenku. Z toho důvodu nám pak zbýval ještě nějaký čas do odjezdu vlaku, a tak jsme si ho zkrátily nákupem zmrzliny Míša. Ale nenechte se mýlit, nešlo o nevinný nanuk, holky vzaly rovnou celou vaničku. Ke zmrzlinové svačině jsme se vyzbrojeny polévkovými lžícemi rozložily pěkně uprostřed nádraží a se slovy: „Přece to nebudeme jíst ze země!“ použily holky moji krosnu jako stoleček, čímž promočily vrchní kapsu a co hůř, chudák Zdenu Salivarovou (neboli knížku v té horní kapse ukrytou).

Hádejte, co jsme pak hrály ve vlaku? Ach ano, Bang! Abych už líčením této hry dále nezdržovala, přimyslete si prostě do každé volné (vhodné či nevhodné) chvilky, že hrajeme Bang, a většinou se moc mýlit nebudete.

Ve vlaku se ukázala další výhoda mývalích tílek. Když jsme se byly nuceny rozdělit, stačilo, když jedna skupina paní průvodčí řekla, že náš společný lístek má to triko s mývalem. A bylo jasno. Mimochodem ta oddělená skupinka s lístkem jsme byly já a Ráďa. Cestu jsme si krátily klasikou „Myslím si osobnost“. Po čerstvě narozeném anglickém princi Georgovi a podobných jednoduchých celebritách jsem Ráďu velice zmátla tím, že jsem si myslela Fifinku ze Čtyřlístku. Vlak nás totiž vezl do Doks, na základě jejichž okolí populární komiks vznikl, navíc nás v jednom z dalších dnů čekala návštěva muzea Čtyřlístku. Myslela jsem si tedy, že se jedná o jednoduchou hádanku, a myslela si to evidentně i místní paní, která s námi ve vlaku seděla. Ráďa ovšem hádala a hádala a poté, co se dostala až k tomu, že hlavními hrdiny té pohádky jsou pes, kočka, prase a zajíc (aniž by jí to nějak pomohlo), přišla zastávka, kde neznámá paní vystupovala. Na frustrovaný výraz v jejích očích, že musí odejít dřív, než to Rádě docvakne, jen tak nezapomenu. V jednu chvíli jsem si byla celkem jistá, že to Rádě před svým odchodem raději prozradí. Z toho důvodu se ovšem Ráďa na Fifinku trochu nazlobila a o dva dny později se s ní kvůli tomu odmítala vyfotit. Ráďa prostě neodpouští. :-)

Naše cesta vedla z nádraží k Máchovu jezeru. Jezdit na „Mácháč“ je sice možná profláklé, ale většina z nás tam přesto nikdy nebyla a navíc jde o opravdu pěkný rybník (ano, skutečně rybník) s krásnou písčitou pláží, kam se navíc po páté hodině může zadarmo. Nejprve jsme ale zamířily do kempu Klůček. Samozřejmě, že se lidi na naše mývaly nechápavě dívali a všelicos si asi mysleli, ale když se jeden pán před námi vyloženě zastavil, otočil a nechápavě se nás zeptal: „Mýval?“ došla nám trpělivost a odpověděli jsme: „No, my jdeme na sraz chovatelů.“

Když šlo o to, kdo půjde zaplatit kemp, stříhaly jsme si a prohrála Káťa. Stříháme si často, když se nikomu do něčeho nechce. Káťa by mohla vyprávět o smažení masa ;-). Naše původní představa byla postavit si stan přímo na pláži, což kemp inzeroval na svých stránkách jako „pro romantické povahy“. Kátě se to ale slečna recepční úspěšně pokoušela vymluvit, protože prý tam fouká a kdesi cosi. No ale přesvědčila nás (prozatím alespoň pro první noc) a Mirča se během čekání na vyřízení nezbytných formalit filologicky zamýšlela nad tím, jak se slova „romantický“ v poslední době zneužívá.

V kempu následovala naše oblíbená zábava – dohodněme se, kde je nejlepší místo na stan. Nakonec bylo zvoleno podezřele zelené místečko (být deštivo, tak nevím) umístěné v údolí pod „stanem hrůzy“. Je jasné, že kemp u Máchova jezera nepřitahuje zrovna zálesáky a objímače stromů, ale spíš mládež posedlou diskotékami. A pod jednou takovou mládeží jsme měli čest přebývat. Okolí jejich stanu vypadalo, že uvnitř někdo zemřel a teď se tam už několikátý den rozkládá. Přes den tam bylo ticho, ovšem v noci stan ožil, běhal kolem našeho stanu, halekal a měly jsme dost velkou obavu, že přijde i na návštěvu. Během nočního řvaní (trochu předbíhám) jeden mladík druhého usměrňoval, ať tolik neřve, a řvoun zaječel: „Komu to vadí, ať zvedne ruku.“ Ráďa nám pak ráno říkala, že zvedala ve stanu ruku jako zběsilá a nic!

Stavba stanů byla tentokrát o to veselejší, že nějaký vtipálek před námi umístil naše dva stany do nesprávných obalů, takže jsme chvilku strávily tříděním jednotlivých částí a hrátkami s různě velkými plachtami, než jsme se dopočítaly dvou jakžtakž vypadajících stanů. Pak jsme do batohu hodily nějaký ten proviant a vyrazily rychle na pláž. Byla sice už skoro tma, ale to nevadilo, alespoň jsme měly pláž s bílým pískem jen pro sebe. Na tomto romantickém místě jsme povečeřely neromantické housky s paštikou a nektarinky a samozřejmě se vykoupaly, přičemž jsme si trochu zavtipkovaly se schovanými ručníky na účet těch, které si obvykle srandu z ostatních dělají ;-).  

Zpátky jsme šly lesem už v úplné tmě a samozřejmě bez baterky, ale obešlo se to bez vážnějších zranění. V kempu jsme si sedly do stánku/hospody, abychom si užily letní atmosféru nočního posezení, a pan číšník, o němž jsme se nemohly shodnout, jestli byl sympaťák nebo nesympaťák, nám natočil kofolu. Kromě toho tam taky přenášeli nějaký fotbal (zjevně pro někoho dost důležitý), což přikovalo Rádiny a Kátiny oči beznadějně k obrazovce.

Den jsme zakončily čištěním zubů. Ne že by to bylo tak zásadní sdělení, ale důležité bylo, že jsme si před výpravou rozdělily úkoly, kdo co vezme, abychom netahaly zbytečnou zátěž. Takže kdyby pověřená osoba zapomněla např. pastu, kterou měla vzít, měly by problém všechny. Takhle jsme například místo šňůry házely mokré ručníky a plavky na stan (protože kdo by bral vážně moje předodjezdové šplechty, co všechno se má vzít s sebou :-D) a vařily jsme v hrnci bez pokličky (proč vařit rychle, když můžeme v dnešním uspěchaném světě zvolnit a pozorovat pomalu se klubající bublinky ve vodě, která se marně snaží o nějakou akci). Vybraná pastová osoba Ráďa pastu sice nezapomněla, ale vzala doma nějakou z větší části vypoužitou, proto nás při čištění zubů koučovala, že musíme šetřit, a vysvětlovala nám, že přece nejde o množství pasty, ale o techniku!

A teď už dobrou uřvanou noc.

Čtvrtek 8. srpna 2013

Nevěrné klasickým skautským zásadám – vstaneme brzo, abychom toho za den hodně stihly – a uvěřivše Kátě, že se i bez budíku vzbudí brzo, vylezly jsme ze stanu až ve čtvrt na deset, kdy už většina výletníků byla pryč. Stanu hrůzy se naopak jistě zrovna zdálo něco krásného.

Snídaně byla veselá. Křivě ukrojený chleba byl pohaněn babičkovskými slovy, že kdo se nesrovná s chlebem, nesrovná se s lidmi, a čaj naservírovaný Evičkou a Mirčou měl dle slov autorek spoustu výhod, ale i spoustu nevýhod. Mezi výhody bezesporu patřilo, že byl, za nevýhody Evička označila, že se vlastně nevařil (to ta poklička!), možná to nebyla tak úplně pitná voda a navíc už má ten klubovní čaj za sebou bůhvíco.

Čtvrteční program byl jasný. Letos jsme se totiž rozhodly vyslyšet prosbu Kátina sportovního ducha a na rozdíl od loňského jenomchození si akci zpestřit cyklovýletem. Evička byla náležitě pyšná na svoje nové outdoorové oblečení a i největší nesportovci (jako třeba já) překvapili cyklokraťasy. Největší cyklistce a triatlonistce Kátě pak nezbylo než hořce litovat, že je z nás vlastně nejméně vhodně oblečená.

Menší problém byl, že v kempu měli na půjčení jen tři kola. Vymyslely jsme tedy komplikovaný plán, který zahrnoval rozdělení skupiny, cestu Káti a Rádi vlakem do jiné půjčovny a mlhavé určení, kde se později sejdeme.

Skupina mě, Evky a Mirči vyrazila do recepce, kde jsme si vyzvedly tři kola. Naštěstí jsme dorazily o chvilku dřív než jiní zájemci, kteří si na ně brousili zuby. Dvě kola byla na první pohled celkem v pohodě, i když žádné prvotřídní přepravní prostředky to zrovna nebyly, ale to třetí musel pán z recepce trochu rozebrat. Hádejte, na koho to nejhorší kolo vyšlo! Když pán po chvíli kamsi odešel se sedlem, začala jsem o své účasti na výletě trochu pochybovat. Nakonec však přinesl sedlo úplně jiné a poté, co jsme si ho ještě za zákrutem cesty s holkama trochu poutáhly a nastavily, nemělo kolo na první pohled vážnější chyby. Cesta kolem Máchova jezera do místa, jehož jméno jsem úspěšně zapomněla, měla tu nevýhodu, že jsme si ani přes zakoupenou mapu nebyly příliš jisté směrem. Když se ovšem Mirča ptala, jestli jedeme dobře, ubezpečila ji Evka: „Mirčo, nikdy jsme nejely líp!“ Rovnou vám prozradím, že cestování na kole byla velká sranda a ranní věta o správné cestě se klidně mohla stát mottem celého dne.

Vůbec nechápu jak, ale na místo srazu s druhou skupinou jsme dorazily nejen včas, ale zrovna ve chvíli, kdy od vlakového nádraží přicházely i Káťa s Ráďou. Zatímco si šly do půjčovny půjčit svoje stroje (a vracely se se zamilovanými úsměvy, protože kola jim seřizovali a mapku s kachničkou na rybníce kreslili prý samí sympaťáci :-)), šly jsme my zbylé do místního konzumu nakoupit nějakou svačinu. Zvolily jsme mimo jiné šišku chleba, protože ta se na kole prostě krásně vozí ;-). Pokoušela jsem se taky ozvláštnit paštikovou stravu a zkusila jsem zakoupit šunkovou pěnu. Se svou inovací jsem dopadla hůř než sedláci u Chlumce, holky jsou prostě zaryté paštikářky.

Ještě je potřeba učinit poznámku o našich kolech. Ráďa s Káťou se vrátily s naleštěnými modrými zázraky, které byly už na první pohled stokrát lepší než ty naše. Muselo se na nich ovšem trochu „ležet“, o čemž nás Káťa poučila, že je správně. O našich třech kempových kolech se zase nelichotivě vyjádřila, že si na nich připadá, jako když jede pro rohlíky! Jestli jste viděli starou reklamu na Poděbradku („Na kole, na kole, křičí děti ve škole...“), umíte si asi náš ladný posez s rovnými zády při jízdě představit. Káťa to mimochodem mohla posoudit z toho důvodu, že jsme si kola během dne několikrát prostřídaly, aby si všechny vyzkoušely to nejblbější, které špatně přehazovalo, a jednoho modráska s nemožným sedlem. Když nás má echt bolet zadek, tak alespoň všechny.

No a vyjely jsme! Naplánovaly jsme si pěkný okruh, který zahrnoval dojet na Bezděz. Párkrát jsme se ovšem zamotaly už na startu, a když jsme pak konečně najely na správnou cestu, objevila se o chvíli později odbočka do lesa. Ráďa měla dojem, že to je ta správná cesta, a svedla o tom menší debatu s Evičkou, která byla přesvědčená o opaku a slovní při vyhrála. Evičce už to bylo nesčetněkrát připomínáno, tak to v článku pojmu jinak – díky tomu, že jsme nezahnuly na lesní cestu, jsme se sice na Bezděz nedostaly, nicméně jsme ho objely snad ze všech světových stran, poznaly, jaké je to octnout se na místě, kde jsme ale vůbec neměly být, projely terénem, který by byl stokrát vhodnější pro horská kola, a vůbec měly spoustu jiných veselých zážitků na téma „jak se dá ztratit na kole“.

Prozatím jsme ale na asfaltce a myslíme si, že jedeme dobře.

Byly jsme sice trochu překvapené, že se od Bezdězu jakoby vzdalujeme, ale myslely jsme prostě, že je to nějaká komplikovaná objížďka. Nebyla. Po x kilometrech jsme se najednou objevily v obci Hradčany (věděli jste, že zdaleka nejsou jen ty pražské?), což nás velmi překvapilo, protože to bylo skutečně hodně vzdálené od naší původní trasy. Mirča se dokonce při pohledu do mapy neudržela a pronesla: „No, ty brďo...!“ (Akorát, že to nebyl brďa, ale někdo jiný :-).) Alespoň jsme si tam tedy daly předraženou kofolu, co ani nebyla kofola, a nechaly si od paní v informacích popsat její návrh cesty. Ten sice zahrnoval vyjetí z naší mapy, ale měl nás navést na původní trasu. Ale asi jsme zase někde nějak po sedmikráskovsku odbočily a při další kontrole naší pozice u jakéhosi výcvikového střediska nám hodní vojáci prozradili, že jsme se ještě mnohem víc vzdálily. Když jsme tuto velezajížďku konečně dokončily, s překvapením jsme zjistily, že jsme opět u oné lesní cesty, kde jsme měly dopoledne odbočit. Tentokrát jsme tedy už odbočily. Byly sice skoro čtyři odpoledne, ale nás hnala neuhasitelná touha opravdu na ten Bezděz dorazit. Což nám nezabránilo zastavit se cestou na borůvkách. Lesní cesty ale byly trochu zapeklité, takže Káťa zastavila nějakého pána na kole (možná trochu závodil, protože jel jak blázen) a optala se na směr. Pán povídal něco o cestě po udržované šotolině. Nikdo z nás sice nevěděl, co je to udržovaná šotolina, ale Káťa s Ráďou usoudily, že to znamená zahnout z lesní asfaltky na cestu plnou bílého písku, která dál na férovku vedla do lesa mezi pařezy, a nedaly si to vymluvit. Tak jsme se zase rozdělily, že se prý sejdeme na Bezdězu.

Sešly jsme se mnohem dřív, na lesní křižovatce, kam jsme opět dorazily skoro stejně. Mirča, která nebyla délkou tohoto cyklovýletu úplně nadšená, obzvlášť proto, že jsme ji nutily občas se vzdát rohlíkového kola, se uklidňovala alespoň tím, že se podíváme na ten Bezděz. Na lesní křižovatce v pět hodin jsme ale zjistily, že na Bezdězu je otevřeno do půl páté. Ehm... Bezděz se vůbec stal takovou fatamorgánou, která se sice neustále někde zjevuje, ale je fyzicky nemožné k ní dojet.

Doplazily jsme se tedy alespoň do vsi pod Bezdězem. Tedy to „doplazily“ platí hlavně pro mě, např. Ráďa tam dojela s asi půl hodinovým náskokem, obhlídla hospody, vyjela a sjela kopec a byla po celodenní jízdě absolutně čerstvá. Zakotvily jsme v restauraci Vyhlídka. Bezděz se tyčil kus nad námi a bylo to rozhodně nejblíž, co jsme se k němu ten den dostaly. Sice jsme neměly moc tušení, jak se stihneme dostat zpátky, ale daly jsme si podle své chuti hranolky, pohár a malinovku a podobné starosti zatím pustily z hlavy. Když zdrogování malinovkou po chvíli pominulo, vytáhly jsme mapu a přemýšlely, jestli červená turistická trasa odtud do Doks, která by nám zkrátila o velký kus cestu, má alespoň nějakou šanci být sjízdná pro naše rohlíková kola. Poté, co to slečna servírka s drobným váháním a varováním odsouhlasila, rozzářily se Kátě oči, protože pro ni nastala nejlepší fáze výletu. Už jsem zmiňovala, že Káťa je velice dobrodružná povaha?

Představte si totiž strmý lesní kopec s kořeny a kameny, po němž byste váhali jet i s helmou a na horském kole. A tu představu si klidně podržte a domyslete si k ní nás tři (Mirču, Evku a mě) na rohlíkových kolech a dobře naladěnou Káťu, která má už dávno sjeto a nadšeně nás kameruje zespodu. A je samozřejmě vážně zklamaná, že např. já z kola slezu, protože se nechci zabít hned takhle ve čtvrtek :-). Káťa s Ráďou nás pak opustily a vydaly se vrátit sympaťákům kola a my jsme pomalu pokračovaly lesními cestami do Doks. Dojely jsme úspěšně, jen jedno kolo drobně utrpělo na kráse po srážce s klackem. Bolel nás teda všechny zadek jak čert a navíc jsme si v Doksech v touze nejet po pěší stezce opět trochu zajely. Mirča to dávala velmi hlasitě za vinu Evičce. Když jsem Evičku hájila, že každý se může jednou splést (v tomto případě jsem navíc byla spoluviník), pronesla Mirča s vražedným pohledem, že Evka se dnes spletla už dvakrát!

V kempu jsme vrátily kola, vzaly si sušenky a plavky a vyrazily na pláž, kam za námi později dorazily i Ráďa s Káťou. Ty šly totiž pěšky od půjčovny kol ve Slapech (sešítek s poznámkami mi právě jméno toho zapomenutého místa prozradil). Sice už bylo po osmé, zataženo a foukal vítr, ale voda byla krásně vyhřátá a stihly jsme ještě kus romantického (jo, Mirčo, bylo to romantické!) západu slunce. Navíc nás lákala skluzavka. Včera jsme si na ni netroufly, protože vypadala trochu vyřazená z provozu. Poté, co si na ní ale místní mladíci zařádili, se Ráďa s Káťou taky nenechaly zahanbit a čert vem vlasy, které se původně neměly namočit.

Pot z celodenního výletu tedy úspěšně zůstal v Máchově jezeře a my se usadily v kempu na nějaké to občerstvení. Nabídka místní „restaurace“ vypadala... ehm... zajímavě, ale riskly jsme hamburger a hranolky. Obsluha byla velmi příjemná, zejména se nám líbila část, kdy nám chtěla oznámit, že jídlo už máme hotové – vykoukla totiž z budky a zaječela: „Pojďte si pro to!“

Ve venkovní televizi bylo puštěné Óčko a zároveň hrála nějaká jiná hudba, což z nějakého důvodu Káťu osobně hluboce uráželo. Nebát se, že jí obsluha plivne do hranolek a zavolá si z jejího mobilu (který za úplatu ve stánku nabíjela) do Číny, asi by jí to tam šla i vysvětlit. Hrál se Bang (ano, zase) a já nedávala pozor. Ovšem jen proto, že jsem si chtěla v klidu sníst svůj hamburger, což holky absolutně nemohly pochopit. Že jako chci radši jíst, když mám možnost hrát, nebo teda alespoň dělat oboje. Stařešiny pak odešly spát, zatímco naše mladé trio zůstalo ještě na fotbálek. Tedy, to alespoň tvrdí ony :-).

A poznámka na závěr – byla sice bouřka, ale i kdyby nebyla – i ve čtvrtek je v noci na Mácháči řádně hlasito!

Pátek 9. srpna 2013

Páteční den byl ve znamení „městské turistiky“ a přejezdu autobusem do vzdálenější Stráže pod Ralskem. (I když jsme do ní včera vlastně skoro dojely na kole.) Takže jsme se ráno sbalily a vyrazily do centra Doks, konkrétně do muzea Čtyřlístku. Tady Ráďa probodla vražedným pohledem nadživotní Fifinku, ale jinak se nám v muzeu moc líbilo. Čtyřlístkoví nadšenci si tu přijdou na své – velké ilustrace, „sochy“ celé čtveřice, komiksové autíčko na focení, čísla původních časopisů atd. atd. Navíc tam byly omalovánky, ke kterým Ráďa s Káťou usedly a do polední pauzy tam už jiné děti nepustily. Omalovánky byly sice netematicky z pohádky Na vlásku, ale pro Ráďu s Káťou bylo hlavně důležité, že si nějaké dítě dovolilo vymalovat obrázek princezny, když to neumělo a přetahovalo! A navíc jinými barvami než v předloze! Ta do nebe volající drzost! Urychleně se jaly škody napravovat a zachraňovat, co se dá, přičemž mi vysvětlovaly svou teorii, že omalovánky mají řád a ohledně barev v nich rozhodně není místo pro nějakou dětskou fantazii! Roztomilé... maturantky...

Poledne jsme strávily rozložené v místním parku. Jedly jsme, hrály Alias, psaly pohledy a čekaly, až nám otevřou další muzeum. Pokud si totiž ještě někdo nespojil Doksy a okolí a básníka Karla Hynka Máchu a jeho slavný Máj, tak je právě na čase to udělat. Sedmičky to ovšem inspirovalo hlavně k diskuzím o zbytečnosti rozborů básní, což mě jako vystudovanou češtinářku s vřelým vztahem k literatuře velice potěšilo.

Máchovo muzeum je v nejkrásnější a nejstarší místní budově s doškovou střechou, ovšem Mácha s ní je spojen asi tak jako Cimrman se slavnou židlí Jaruškou („Na této židli Cimrman s oblibou možná někdy alespoň jednou seděl...“). Paní v muzeu se nás taky snažila potěšit, že nedaleko bydlel Máchův přítel a že ho cestou z práce možná vyzvedával a možná mohl chodit kolem této budovy. Ale to nebylo zas tak důležité, upřímně řečeno důležitější v danou chvíli bylo, že začalo pršet a v muzeu byl záchod (ano, je to smutné, souhlasím :-)), takže i holky, co se o Máchovi vyjadřovaly značně opovržlivě, změnily náhle na návštěvu muzea názor. Expozice „Mácha“ sousedí mimo jiné (a logiku v tom není třeba hledat) s výstavou „rybářství“, takže jsme si nejprve prohlédly figurínu pána v gumáku a nějakou tu vycpanou rybu a proběhly kolem vitrínky se šutry. Mimochodem kdy už autoři výstav pochopí, že geologické složení ničeho opravdu nikdy nikoho nezajímá?

Pak už přišel skutečně čas na Máchu a na mnoho zajímavých informací o jeho životě, útržky z dopisů apod. Tedy zajímavé to přišlo asi hlavně mně a Evce. Holky potichu pronesly, ale ne zas tak potichu, abych to neslyšela: „Doufám, že nás z toho Lucka nebude zkoušet!“ Všechny se pak potvory nazpaměť naučily, který den Mácha ulehl, na co a kdy zemřel, kdy měl pohřeb a kdy zemřel jeho syn Ludvík. A když si to tak přály, tak jsem je z toho pak před muzeem lehce prozkoušela :-).

Venku pršelo, ale v muzeu už se nedalo déle otálet, takže jsme vyrazily do deště. Ptaly jsme se ještě na cestu na nádraží, ale přitom jsme si uvědomily zajímavý fakt – vždycky nám někdo ochotně radí s cestou, my mu vřele děkujeme, ale vlastně ho tak úplně neposloucháme a jdeme stejně jinudy. Přesně jako teď. Na autobusové nádraží jsme i přesto dorazily celkem rychle a naštěstí ještě předtím, než se spustila opravdová průtrž. V autobuse bylo sucho a celkem teplo, což se o nádraží ve Stráži pod Ralskem, kde jsme až příliš brzy zastavily, říct rozhodně nedalo. Pršelo dost. Zatímco my s Evkou jsme vytáhly pláštěnky, usoudila zbývající část výpravy, že pokud se jim namočí tohle oblečení (dlouhé kalhoty, mikiny, botasky), nebudou už pak mít nic suchého. Čili se na nádraží začaly v tom dešti a zimě naopak svlékat a vytáhly kraťasy a žabky.

Evka se zatím i s krosnou slušně zahalila pod svou pláštěnku velikosti menšího stanu, což jí ovšem přisoudilo neomylný vzhled chudáka Quasimoda. Evička to sice důrazně odmítala, ale Káťa jí dokazovala výhody tohoto vzhledu a doporučovala, ať nastaví ručičku, že se možná nad hrbáčkem někdo smiluje.

Jedna místní paní nás na náš dotaz o cukrárně, kvůli které jsme toto putování vůbec podnikly, rozradovala rčením, že je hned u nádraží. Když jsme se však ujišťovaly, že je to ta se sto druhy zmrzliny, máchla rukou se slovy: „Jo ta... Tak to je přes celé město.“ Trochu jsme se vyděsily bůhvíjak dlouhého pochodu v dešti a s krosnami, když nás pak ještě čekala cesta do kempu. To jsme ale netušily, že Stráž je trochu divné město, které přejít není zas takový problém. Tuším, že se může pochlubit věznicí a historií uranových dolů. Teda pochlubit... Když si k tomu navíc přidáte pár zjevně neobydlených ubytoven... Ale je tu i krásná vodní nádrž, na které byla trasa s překážkami pro vodní lyžaře, z čehož byla (samozřejmě) Káťa vyloženě nadšená.

Po chvíli chůze jsme opravdu dorazily k oné zázračné cukrárně „zmrzlinárně“. Kvůli dešti tam skoro nikdo nebyl, což bylo fajn, protože za slunce se tam tvoří daleko před dveře fronty. Ačkoliv je interiér cukrárny prozatím dost malý, pověst o bájeslovných příchutích a jejich počtech nelhala. No dobře, nebyla to pověst, byly to normálně jejich internetové stránky, kde mají příchutě vypsané. Káťa se těšila na svíčkovou zmrzlinu, která bohužel zrovna nebyla, ale místo toho si mohla vybrat z minimálně stovky jiných příchutí. Všechny klasické a různé druhy ovocných při popisu vynechám, ale měli tu např. výborné 100procentní ovocné sorbety a pak třeba mentolovou, mateřídouškovou, anýzovou, včelku Máju, makovou, čabajkovou, koprovou, mandlovou, latté, punčovou, cookies, z balkánského sýra, máslovou, štrůdlovou, křenovou... Ráj :-). Strávily jsme tady hodnou chvilku a snědly každá čtyři nebo pět kopečků. A všechny od všech samozřejmě ochutnaly, což v cukrárně (stejně jako focení) nikoho nepohoršuje, jsou na to zvyklí. Zatímco já jsem se zamilovala do makové zmrzliny, ale jen s velkým přemáháním dojedla koprovou, Evka svůj souboj s balkánskou zmrzlinou rozhodně prohrála a nenápadně se rozhlížela, kde se zbytku „dobroty“ zbavit. Mirčina včelka Mája byla evidentně lahodná, kdežto Káťa se na zmrzlinu s názvem „Já nevím“ (letošní novinka), zrovna moc netvářila.

Po smíchání všech těch příchutí nám bylo trochu těžko, ale naštěstí nás čekala další příjemná procházka v dešti, kolem zrezlých staveb, do Hamru na jezeře. To je místo, kde se natáčela slavná komedie Dovolená s Andělem, a taky obec, která měla tu čest hostit ve svém kempu po následující dvě noci slavnou sedmikrásčí družinu.

Kemp byl velmi hezký, opravený a udržovaný a ubytování o něco levnější než v Klůčku, ale... byl to jinak tak trochu kemp vyděrač. Že se platí za sprchu, už v kempech asi nikoho nepřekvapí, alespoň má člověk jistotu, že na něj vyjde teplá voda. Ale tady se kromě toho platila záloha za klíče od WC, zvlášť se platilo za mytí nádobí, v kuchyňce za varnou desku a znovu za rychlovarnou konvici a taky za mikrovlnku. Čili pokud jste nebyli dostatečně strategičtí, mohlo vás uvaření jedné večeře i s umytím nádobí přijít pomalu dráž než v místní restauraci.

Stavěly jsme bleskovou rychlostí stany v dešti a pochmurně přemýšlely, jestli se tu platí i za návštěvu toalety a za umytí rukou. Těšily jsme se ovšem na teplou večeři (těstoviny) a teplou sprchu, takže nám nezbylo než si trochu zautrácet.

Problém s vlhkým počasím – nejsou to zrovna nejvhodnější podmínky na sušení bot, takže jsme si vzácné suché páry při cestách ze stanu různě kradly. Tak se např. stalo, že Káťa si půjčila Mirčiny boty, Mirča si tím pádem půjčila moje (a ještě měla řeči o jejich velikosti!) a mně pak nezbylo, než abych si vlezla do svých mokrých sandálů.

Večer jsme strávily v suchu stanu a zase si trochu užily karet všeho druhu. Bavily jsme se dobře (mně se tedy chtělo hrozně spát, a holky mi to nechtěly dovolit), ale pak jsme s tím radši přestaly, abychom nerušily noční klid. Rušili však jiní... Tohle léto jsme prostě neměly štěstí na klidné kempy. Já sice spala jako dřevo, ale Evka s Káťou později popisovaly tuto noc a kemp jako „plné emocí“. Káťa např. vyslechla manželskou hádku o děti a dle jejích slov vyčerpávající dialog mladého páru, ve kterém se dívka stokrát ujišťovala, že partnerovi nevadí, že koktá a že mu to neřekla. Káťa prý už chtěla ze stanu zakřičet, že to fakt nevadí, ať už dá pokoj, ale zřejmě i ji přemohla únava.

Sobota 10. srpna 2013

V sobotu jsme opět nechvátaly s budíčkem, jen Ráďa nás brzy opustila a odjela směrem domů, protože byla pozvaná na křtiny.

Ke chvále tohohle kempu nutno říct, že tu měli skvěle zásobené pekařství (a zároveň malý obchůdek), takže jsme posnídaly čerstvé koblihy a křupavé housky s nutelou. Káťa u snídaně váhala nad druhou houskou a k perfektnímu vylíčení situace jí stačil jeden pohled a čtyři slova: „Najíst se, nebo přežrat?“ Jako by nevěděla, jaká odpověď je na našich akcích ta jediná správná. Ostatně, aniž to mohla předvídat, nějaká ta energie navíc se v následujících hodinách rozhodně hodila.

Dnešní den byl na programu pěší výlet a počasí se naštěstí rozhodlo spolupracovat a nasadilo slunce a modrou letní oblohu. Naplánovaly jsme si vlastně jen krátký okruh na zříceninu Děvína, dále do Osečné a pak podle chuti. Brzy po startu, u onoho „andělského“ rybníka, ovšem Evka uviděla v dálce v krajině Ještěd a jeho slavnou věž. A od té doby s ní nebyla řeč a toužila jen tam dojít a sníst si na něm svou vrcholovou čokoládu. Naštěstí (a záměrně píšu naštěstí) neměl nikdo z nás moc představu, co to obnáší. Kilometry sice vypadaly vzhledem k času „ujitelně“, ale nějak jsme podcenily fakt, že kilometry po rovince a kilometry na Ještěd jsou sakra rozdílné kilometry. Mirča byla od začátku proti, jelikož už na Ještědu byla, ale podařilo se nám ji přemlouvací metodou (tak vyrazíme a uvidíme, dojdeme pod Ještěd a pak se třeba projedeme lanovkou...) udolat. Nejprve byl ale na programu Děvín, kde Káťa omylem zničila kus historické zříceniny a doufejme nepřizabila pár lidí pod Děvínem. Odtud také volala Evička Janině (své sestře a naší skautské vedoucí), jak je to s tím Ještědem, lanovkou a tak. Mapu této destinace jsme neměly, což Janina okomentovala: „Kdo byla tvoje skautská vedoucí, že nemáte na výpravě mapu?“

Nicméně jsme vyrazily a cesta to byla pěkná. Potěšila nás např. točená zmrzlina v Osečné, krásná stezka lesem nebo výhled do půvabné ladovské krajiny (zrající obilí, pahorky s kostelíkem, modrá obloha). Vůbec nevím, jak se to stalo, ale dost dlouhou část cesty jsme trávily tím, že jsem holkám vyprávěla o třicetileté válce a tomu, co předcházelo a následovalo (ačkoliv o tom rozhodně nevím tolik, abych mohla tvrdit některé věci s jistotou). Také svačina s výhledem na Ještěd stála za to.

Na tomhle výletě jsme vlastně byly trochu lehkovážné a nějak jsme předpokládaly, že se leccos vyřeší samo, takže jsme se např. moc netrápily tím, v kolik tam vlastně dojdeme, nebo jak to bude se zpáteční cestou, pokud bychom nestihly nějaký autobus.

Teď mi také došlo, že jsem zapomněla zmínit jednu Kátinu důležitou vlastnost – sice razí zásadu „To vyřeší budoucí Káťa“, takže plánování nijak nepřehání, ale na druhou stranu jen z náznaku sebemenší komplikace hned vymyslí děsivý příběh, co se nám asi stane, a uplatňuje svoje kverulantské nadání, které se ostatně už dostatečně projevilo loni v Adršpachu. Ohledně Ještědu šlo neustále o debaty, zda tam dojdeme a jestli náhodou červená, které se držíme, nevede až nahoru na vrchol, a ne dolů pod lanovku. Touhle obavou se nejhlasitěji zabývala Mirča, ale my jsme ji uklidňovaly, že zbývajících šest kilometrů určitě nemůže vést až nahoru, že to určitě vede pod Ještěd – k lanovce. No prostě jsme se rozhodly naše přání povýšit na skutečnost, kdežto Mirča se držela svých správných realistických instinktů.

Ostatně Mirča o několik zoufale udýchaných a upocených kilometrů později: „Moje idea – počkám pod lanovkou – se změnila na – lezu na Ještěd!“ Ale už nějak nebyla možnost se vrátit. Při té příležitosti dostala Evička, která se pro chůzi do vrchů snad narodila, pár nelichotivých přezdívek, jako např. Evizna nebo Evan. Ale to z holek hovořila jen pustá závist. Já přezdívky netvořila, měla jsem dost práce s prostým dýcháním :-).  

Nevím tedy, jak se to povedlo, ale nakonec jsme polomrtvé na Ještěd (1024 metrů, pokud jste nedávali při zemáku pozor) opravdu vylezly. Tam jsme si pak daly nejen zaslouženou vrcholovou čokoládu s výhledem, ale také pití a párek v rohlíku s pěknou vysokohorskou přirážkou. Ale jinak – byl nádherný večer, sluníčko a opravdu překrásný výhled všude do kraje.

Na pěší cestu z Ještědu už nám rozhodně nezbyl čas, takže jsme se rozhodly sjet dolů lanovkou. Jen opravdoví borci jdou totiž do kopce pěšky a dolů se vezou. Pod Ještědem jsme chtěly chytit (jak příznačné slovo!) poslední autobus, který by nás dovezl zpět do Hamru.

První část plánu „svézt se lanovkou“ se zadrhla na tom, že k ní vedla opravdu dlouhá fronta a evidentně jsme stály na poslední dnešní sjezd. Do kabiny jsme se posléze podle předpokladů opravdu všichni nenarvali. Ale panika vlastně nebyla na místě, protože kdyby už kabina nepřijela, uvízlo by jim na Ještědu až příliš velké množství turistů, což evidentně nechtěli. Užily jsme si díky tomu o chvíli později rychlý a elegantní sjezd dolů. Pod lanovkou se nám dokonce podařilo najít i zastávku autobusu s jízdním řádem, který potvrzoval, že autobus opravdu přijede. Jen škoda, že zastávka byla umístěna jen na jedné straně silnice a navíc v zatáčce, nebyly jsme si tedy jisté, že stojíme dobře. Autobusák nás nicméně nemohl přehlédnout – mývalí trička zářila na dálku. A představte si, přestože jsme na něj mávaly, nepovažoval telefonující pan řidič stejně za nutné zastavit.

Zůstaly jsme konsternovaně stát, protože jsme tomu tak úplně nevěřily. Jen Mirča bohorovně pronesla: „No a je pryč!“ Káťa naopak s jistotou tvrdila, že se otočí a vrátí se pro nás. Když už pak bylo jasné, že se nikdo vracet nebude, poslední večerní autobus nám odjel a jsme tak třicet kilometrů od kempu, rozzářily se Kátě opět oči nadšením. Dobrodružství! Evce naopak ztvrdly rysy a bylo jasné, že pokud to bude na ní, tak tenhle autobusák titul řidiče roku rozhodně nezíská. Velitelským hlasem pak poručila: „Luci, papír!“ Neodvážila jsem se odporovat :-). Evka naškrábala na papír Hamr, a abychom potrestaly pana řidiče autobusu, pustily jsme se do stopování, což byl ostatně nejlepší nápad, jak se odsud dostat. Pokud si snad myslíte, že večer pod Ještědem (potřebovaly jsme navíc stopnout někoho nahoru do hor, ne dolů do Liberce a civilizace) a na velmi málo frekventované silnici mají čtyři holky v mývalích tílkách celkem smůlu, tak překvapivě nemáte pravdu. Sotva jsme si stouply k silnici a vytasily své mývaly (abychom podještědské ujistily, že nejsme masové vražedkyně z hororových příběhů, ale spíše děvčata v nesnázích), pronesla Evka, že stopování je pouze o dostatku vůle – když si řeknete, že auto zastaví, tak zastaví. Sotva to dořekla, jelo a zastavilo první auto. Mirča, která si do té chvíle myslela, že se stopováním jen žertujeme, se sama divila, jaktože se najednou opravdu ocitla uvnitř vozu. Sympatický pán jedoucí z práce nás vyvezl celou cestu do hor a vyložil nás na půlce cesty ke kempu. Vzdálenost se teď zkrátila na 14 kilometrů, což už bylo mnohem lepší, přestože se blížila tma a začínalo pršet. Naše hlavní stopařky Evka s Káťou pokračovaly v mávání na dalších pár aut. Na téhle silnici byl naštěstí provoz větší. Jedno z těch aut, co nás minulo, jsme potkaly o kousíček dál znovu. Jeho řidič tam na nás totiž čekal a dovezl nás z vlastní vůle nejen až do Hamru, i když chtěl původně zastavit dřív, ale dokonce až k vjezdu do kempu. Hodní podještědští lidé! Ve finále jsme byly v kempu rychleji, než kdybychom jely autobusem. Zoufalá situace (vidina nocování pod Ještědem) si prostě žádá zoufalé činy, ale jinak, děti, se stopováním radši opatrně :-). Anebo jedině s mývaly na tričku!

(Káťa to hned nadšeně popsala Rádě v SMS, ale ta jí odpověděla, že kecá, protože Lucka by přece nikdy nestopovala... Co by za tuhle pověst Mirek Dušín dal!)

Po rizotu jsme si v kempu užily chvilku dobrodružného nabíjení telefonů. Abych to vysvětlila – protože se tu platilo úplně za všechno, vymysleli čeští kempaři, že místo erární rychlovarné konvice v kuchyňce použijí zadarmo svoje konvice a venkovní zásuvky. Mělo to jediný výsledek – skoro všechny zásuvky rázem přestaly fungovat (ať už to nějak vypadlo, nebo je spíš správci kempu za trest vypnuli). Jediná zbylá funkční zásuvka byla naprosto blbě umístěná, takže se vybité mobily jak oběšenci houpaly na nabíjecích šňůrách nad záchodovými dlaždičkami. Navíc nebyla moc možnost mobil hlídat, pokud jste u něj nechtěli držet vartu jako hradní stráž. Ale dobře to dopadlo, v tomhle kempu se evidentně nekrade.

Po večeři jsme chtěly posedět v jednom z místních restauračních zařízení. Vybrat jsme si mohly U Pupana a Na Klondiku. Pupan byl k našemu zklamání obsazený, takže jsme vyrazily do celkem prázdného Klondiku. Výběr tam sice moc nebyl a místo objednaného hruškového džusu jsme dostaly jablkový, ale jinak jsme si pěkně poseděly na mokrých venkovních lavičkách, které si Evka obložila důmyslnou protivodní zábranou z pivních tácků. Hrály jsme karty, jedly brambůrky a Káťa nám celou dobu slibovala kouzlo, které si až teď uvědomuju, že vůbec neukázala. Mirča zas bůhvíkde vyštrachala německé slovo Bescherung (nadílka) a neustále nás s ním oslňovala. Pak se ale vedle nás usadila skupinka s dost opilým mladíkem, který projevoval touhu plést se nám do hry a i jinak se kamarádit. Evka na to konto vyskočila a šla dovnitř, že jako radši zaplatíme a půjdeme, než přijdeme k úrazu. Jenže její rychlé vyskočení spíš vyznělo tak, že si jde na mladíka dovnitř stěžovat, takže to vypadalo, že se možná v dnešním dobrodružném dni připleteme ještě do rvačky :-). To sice trochu přeháním, ale i tak jsme byly rády, že jsme nechaly společensky unaveného mladíka za zády a uklidily se do stanů. Kdybychom se ale domnívaly, že alespoň poslední noc bude klidná, tak bychom se opět mýlily, protože další řvouni (a nic bych za to nedala, že to byla partička z Klondiku) se během noci nějak pohádali a dost dlouho řešili, že teda zítra ráno už je tu nikdo neuvidí. Bohužel kecali a místo odjezdu usnuli ve společném altánku, což nám zabránilo dát si tam ráno snídani.

Neděle 11. srpna 2013

Stany jsme sice měly hned vedle sebe, ale i tak Mirča, která měla na starosti ranní buzení, Evku z vedlejšího stanu radši prozvonila. Evka jí na to odpověděla: „Šup, šup, vstávat a cvičit a vařit kaši!“ Když už jsme totiž s sebou tu krupičku doteď táhly, ať se alespoň využije. Do slavných kempových mincovníků (za snídani a mytí nádobí) tak padly naše poslední dvacky.

My s Káťou jsme se zatím prostřídaly v cestě na nákup k Pupanovi a balení a uklízení. Ve svornosti jsme pak na přiměřeně mokré trávě pojedly kaši z jednoho hrnce a dorazily se nějakou tou houskou. Pak už zbývalo jen sbalit stany a strávit poslední hodinu U Pupana (konečně tam bylo volno!) na kafi a nějaké té dobrotě. A jako obvykle – Bang nesměl chybět.

Dál nás už čekala jen cesta na autobus, který jsme tentokrát byly připravené zastavit i vlastním tělem, což naštěstí nebylo potřeba. S holkama jsme se pak rozdělily. Já měla sraz s rodinou, zatímco ony si ještě užily další dobrodružství s vyprodanými autobusovými lístky. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a do Prahy i domů se šťastně dostaly.

Tohle putování bylo opět parádní a po loňském Adršpachu a letošním Bezdězsku a Podralsku můžu všem různé kouty naší republiky jen a jen doporučit. Ačkoliv záleží samozřejmě taky na tom, kdo vám dělá mývalí společníky. Sedmikrásky jsou v tomhle prostě nepřekonatelné! Pokud se mi ještě podaří zbavit je jejich bangové závislosti (uvažuju o nějaké terapii, aby to alespoň snížily na pár her denně), nebudou mít výpravy s nimi už vůbec žádnou chybu :-).

Těším se, kam vyrazíme příště, a zase někdy na přečtenou, Lucka.

P. S. Upřímně – pokud jste to náhodou dočetli až sem, máte můj hluboký respekt a rozhodně se už nemusíte bát přečíst si pár spisů Jiráska! A, Sedmičky, k tomuhle eposu jste mě donutily, takže jsem moc zvědavá, která to dočtete až sem! Uděláme si malý test – kdo dočetl až sem (a nepřeskočil na konec!), napíše mi na FB do skupiny své oblíbené roční období ;-).

 
Muzejní noc 2012 aneb Sedmičky opět v Praze PDF Tisk Email
Napsal uživatel Kája   
Neděle, 16 Září 2012 12:37

Už to bude skoro rok, co jsme si Sedmikráskami užily Noc muzeí v Praze, a protože to byla opravdu skvělá akce, rozhodly jsme se ji zopakovat i letos.

Sešly jsme se po dlouhé době v opravdu hojném počtu, a tak jsme mohly vyrazit vstříc Praze do bytu Eviččina kamaráda, který nás hned u vchodu pobavil pár skvělými historkami z nacvičování divadelních představení. Při tom jsme si vybíraly muzea, kam půjdeme. Ze začátku jsme si myslely, že jich stihneme opravdu hodně, ale jak se ukázalo, bylo to hodně naivní :). Naší prohlídku jsme začaly na Václavském náměstí. Evička a já jsme holky trochu poškádlily s vážnou hudbou, třeba se holkám časem zalíbí. Pokračovaly jsme přes zemědělské muzeum, které nás né tak uplně nadchlo. Byla v něm vycpaná zvířata a umělé plody, které vidíme skoro každý den ve Višňové. Ve stejném areálu jsme se ale i přiučily něčemu novému. Viděly jsme stříhání, ovcí na které se nejvíce těšila Ráďa. V neposlední řadě jsme se hrnuly k muzeu kávy, ale vyděsila nás nehýbající se dlouhá fronta ke dvěřím. To nás opravdu vyděsilo, a tak jsme se přesunuly k Muzeu města Prahy na expozici ke sto letům skautingu. Překvapivě se tentokrát nejednalo o jídlo, jak bývá naším zvykem. Těšily jsme se, že si v muzeu něco vyrobíme, ale to se bohužel kvůli času nestihlo. I tak jsme si to na skautské výstavě užily :). Nakonec jsme se rozhodly projet celou Prahu autobusem, ale to se Lucce a Evce stejně jako After party nelíbilo, a tak jsme se v pozdních hodinách odebraly do bytu a ulehly k spánku :).

Ráno jsme si sbalily věci a rozdělily se na dvě skupiny. Jednu, která vyrazila k domovu, a druhou, která si ještě užila v kině a na koncertě Tomáše Kluse. Myslím, že Muzejní noc se opravdu vydařila a společně se vydáme i na tu příští.

Kája

 
Kde ztratil Krakonoš trenky, párátko a harfu? Přece v Adršpachu! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Lucka   
Čtvrtek, 16 Srpen 2012 13:42

Bylo nebylo, část skautské višňovské družinky Sedmikrásek vyrazila na krátké červencové putování do Adršpašsko-teplických skal. O co kratší toto putování bylo, o to delší je tento článek, tak se pohodlně usaďte a uvařte si k tomu kávu:-).

Pohleďme nejprve na osoby a obsazení, abychom si mohli udělat lepší obrázek.

Lucka

věk: 25 let

alternativní oslovení: Luci, Lucie, Lucinda (trochu jako z telenovely)

vztah k turistice: velmi kladný, vytrvalec (do kopců šíleně pomalu a vyčerpaně, ale jistě)

něco bližšího: Pořád natáčí a přivádí tím ostatní k šílenství, ale jak chcete sestříhat video bez materiálu?:-) Často vyhrává ve stolních i jiných hrách, takže si s ní nikdo nechce hrát. Nemá zábrany, co se ponožek týče, klidně si vezme růžové chlupatice do pohorek i balerínek. Nerada jí z plastového nádobí, nerada pije z plastových láhví, které nejsou čerstvě koupené. Ještě hůř, když z nich pije víc lidí najednou. Otravuje ostatní s jazykovými a literárními „zajímavostmi“. V restauracích a spol. se na ni vždycky čeká, protože jí a pije nějak moc pomalu. Miluje točenou zmrzlinu.

Evka

věk: 24 let (ještě chvilinku)

alternativní oslovení: Evička, Eva, vona (to když všechny předběhne v kopci a pak zbytek fotí)

vztah k turistice: velmi kladný, sprinter (do kopců rychle a razantně)

něco bližšího: Je rychlá a schopná cokoliv zařídit. V krizových situacích (když se někomu topí klobouk či padá do bláta) propuká v hurónský smích, který ještě dlouho dobublává. Při pochodech si ráda a hezky prozpěvuje, vždy ale jenom jednu krátkou stále opakovanou větičku z libovolné písně. Má kladný vztah k borůvkám, rozhlednám a pohledům do kraje. Když v Bangu hraje šerifa, vládne tvrdou pěstí. Jediná z nás není blond. Nadpozemsky rychle a funkčně umí balit krosnu.

Mirča

věk: 18 let (čerstvá osmnáctka)

alternativní oslovení: Boomy, Boominka, Boomenajzr, Broomhilda, Půďa, Cévka, Mirinda

vztah k turistice: lehce záporný, ale ještě zápornější vztah má ke Karlu Čapkovi, protože když se něco ve škole pořád nutí…

něco bližšího: Má nejvíc přezdívek ze všech, o jejich rozvoj a stálé udržování se pečlivě stará Káťa. Mirčiny přezdívky mají navíc tu zvláštnost, že se používají podle situace. Ve chvílích, kdy Mirča zakopává a padá (a to se děje i na zcela rovných a bezpečných úsecích), je to Boomy (vyslovováno Bumi), něžněji Boominka a rozverněji Boomenajzr a Broomhilda. Půďa nastupuje v okamžiku, kdy donutíme Mirču uvařit jeden z jejích proslulých pudingů. Cévka pak ve chvíli, kdy je situace napjatá a Mirče začíná na čele tepat cévka:-). Nesnáší hru „Jméno, město…“ Zabývá se step-aerobicem.

Káťa

věk: 17 let

alternativní oslovení: Bouky, Kateřina, Kverulant

vztah k turistice: záporný

něco bližšího: Velká sportovkyně, ovšem ve všech odvětvích KROMĚ turistiky. Stále dobře naladěná, pokud jí něco nesedne, je jí bližší spíš černý humor než naštvaná rezignace. Z principu ovšem kverulantuje. Při chůzi vždy a za každého počasí, když pro nic jiného, tak alespoň z principu. Usmyslí-li si něco, nedá pokoj, dokud to neprovede. Dobře si rozumí s technikou. Nedá na naše lži ohledně plánované trasy a radši si to hbitě vygooglí. Nemá literární turistické zájmy. Baví ji rozličné hry a hříčky. Dává si do všeho Podravku, které říká Vegeta. Nemá z nás jediná ráda točenou Kofolu (ale ona k tomu dojde:-)).

Nika

věk: 17 let

alternativní oslovení: Niki, Nikolajevna

vztah k turistice: lehce záporný, rozhodně, když není zrovna fit

něco bližšího: Je schopná si sbalit do neuvěřitelně malého batůžku, ze kterého ale vždycky vytáhne přesně to, co potřebuje. (Pro fanoušky Harryho Pottera – úplná Hermionina kabelka.) Nemá moc ráda Bang. Má literární zájmy. Miluje točenou zmrzlinu, hlavně ve velikosti „obr“. Padající kraťasy bez problémů vyřeší kolíčkem na prádlo (je totiž lepší jít s kolíčkem než si zvolit druhé, které barevně neladí ke zbytku). Nemiluje točenou malinovku. Je statečná, i když jí není zdravotně zrovna do skoku. Ráda fotí.

Dějství první: Úterní cestování a zrod modrého gangu

Klidná vesnická náves, úterý dopoledne. Ke skautské klubovně míří pomalým krokem jednotlivé postavy obtěžkané napěchovanými krosnami (jen Nika jde se svým batůžkem). V klubovně si do už tak plných krosen rozdělují ještě nějaký ten proviant, jako těstoviny, Bang, toaleťák a obrovskou láhev Jaru (protože jsou líné to někam přelívat). Berou dva stany, namačkají se k Evce do auta a vyjíždějí směr příbramské nádraží. Panuje dobrá nálada, ačkoliv jsou uvězněné pod krosnami a nemohou se moc hýbat…

V Příbrami jsme potkaly Ráďu, která se málem naší výpravy také účastnila. Potkaly jsme ji těsně potom, co zvládla autoškolácké zkoušky, takže se naše konverzace omezila hlavně na gratulace. Při cestě z Příbrami do Prahy se nestalo nic mimořádného, při cestě z Na Knížecí na Hlavní nádraží se stalo leda to, že jsme špatně zvolily tramvaj namísto metra. Tedy tramvaj byla zvolena dobře, co se rychlosti týká, ale pět napěchovaných krosen v ní vzbuzuje mnohem víc nevole, než když se s nimi nasoukáte někam do růžku v metru. Lidé v tramvaji se na nás koukali jako na společenské vyvrhele, protože kdo jiný cestuje v takovém vedru ve všední den s krosnou! Správná dívka dle mínění spolucestujících jezdí limuzínou a vozí kufr na kolečkách, kterým nikoho neohrožuje. I přes toto nepřátelské přijetí se nám podařilo dostat se na nádraží. Hodinu do odjezdu vlaku jsme věnovaly realizaci náhodně prohozené myšlenky: „To by bylo fajn, kdybychom měly stejná trička!“ Najít pět stejných triček v obchůdcích na nádraží, tak abychom přitom nezruinovaly své peněženky, se ukázalo jako ne tak snadný úkol. Zvlášť když jsme různých postav a různého vkusu. Do úvahy padal bezramínkový top s volány, na který se část výpravy dívala stylem: „Tohle ale nemyslíte vážně?“, béžové pruhované tílko s kraječkou a tílko s flitry podivné tělové barvy (takže člověk v něm vypadal trochu jako nudista). Nakonec to k velké úlevě konzervativnější části výpravy vyhrálo tmavě modré a vlastně úplně obyčejné (ačkoliv na nás samozřejmě neobyčejné) tílko.

Ve vlaku jsme se nacpaly k nějakému mladému asimedikovi, který si bedlivě opakoval učební látku. Dokonce tak bedlivě, že sáhl automaticky pro pití ležící vedle něj a napil se, aniž by si povšiml, že se jedná o moje pohozené pití. Nevšiml by si toho asi nikdo, kdyby se Nika a spol., které celou situaci s pobavením pozorovaly (a mohly jí zabránit, dobračky:-)), nezačaly chechtat. Chlapec se omlouval, já jsem dělala, že mi to nevadí, holky mě ironicky uklidňovaly, že medik jistě nebude mít žádnou nakažlivou chorobu. Ve vlaku jsme se taky postupně vytrácely na toaletu a vracely se ve zbrusu nových tmavomodrých outfitech a od té doby jsme začaly připomínat modrý gang. Byly jsme celkem veselá společnost, dokonce tak veselá, že si od nás náš spolucestující při první vhodné příležitosti (při výluce ve Starkoči, které jsem zásadně říkala Ostrkoč, Ostrakoč nebo Strakoč) rychle odsedl. Tím zahájil sérii příhod „Naši sousedi nás nemají rádi a my se jim nedivíme.“ Stala se nám ale i příjemná věc – to když jsme přestoupily do druhého nebo třetího vlaku a při pokusech umístit naše krosny do směšně malých úložných prostorů zas nějaká paní hudrovala. Tedy to by samo o sobě tak příjemné nebylo, ale změna byla v tom, že pán sedící vedle ní se nás zastal a jako by nám mluvil z duše, začal jí vysvětlovat, že kam si asi jako jinam máme ty věci dát a že ty úložné prostory jsou malé a že s krosnami je to těžké. Aniž by to věděl, zapsal se jako rytíř v lesklé zbroji hluboko do našich srdcí:-). Nikdy nezapomeneme…

Po několika hodinách jsme vystupovaly v zastávce Teplice nad Metují a pustily se odvážně směrem, kterým jsme odhadovaly kemp. Cestou jsme procházely kolem oběšeného plyšového medvídka (evidentně drsný kraj), což v nás hned s Káťou vyvolalo stejnou evokaci na dílo Oněgin byl Rusák. Městečko (nebo vesnice?) nevypadalo naším příjezdem příliš potěšeno, vlastně to tam vypadalo trochu jako po vymření. Na cestu jsme se zeptaly nevábně vyhlížejícího pána, který ve špinavé košili svážel trávu. Podíval se na nás trochu podezíravě, když jsme šveholily, že chceme do kempu Kamenec, a pak nás poslal: „Tudyk!“ Rozhodly jsme se mu zhruba věřit a vydaly se silnicí, kde nás trochu vyděsil volně se potulující a nepříliš přátelsky vyhlížející pes, kterého si na náš vkus až příliš pozdě odvolali majitelé se slovy: „Aido, pojď sem.“ Od té doby jsme říkaly Aida všem podezřelým psům v okolí.

Pán Tudyk nás ovšem poslal správně, takže jsme už za chvíli stanuly před kempem Kamenec, kde se na vratech skvěl nápis: „Ticho, slunce.“ Ohledně toho ticha jsme si nemohly být jisté, jestli o nás nepřišla hláška z vlaku:-), ale příslib slunce nás uklidnil. Kemp bychom všem jenom doporučily, jelikož oplýval dostatkem teplé vody bez žetonů, pěknými místy na stany, točenou malinovkou, ping-pongovým stolem, příjemným personálem a fajn kuchyňkou s jídelnou. A na záchodech neustále vyhrávaly starší i novější šlágry, takže se člověk během nutných návštěv i kulturně občerstvil. Hudební složka vyvažovala fakt, že v noci byla na záchodech strašná tma a vypínač fungoval asi jen po vyřknutí nějakého kouzla. Když se člověk marně pokoušel rozsvítit a usadil se v domnění, že si užije černou hodinku, vyděsil ho najednou záblesk světla a hudba, která se přitom hlasitě rozeřvala. Ve ztichlém a spícím kempu to bylo obzvlášť veselé.

Shodily jsme ze zpocených zad svá břemena a usadily se k pojídání řízků a rozteklé Fidorky, kousek od kempových chatek. Hodlaly jsme tam postavit i stany a nepotěšit lidi, co už tam stany postavené měli. To je taková základní kempová vlastnost. Ať je tam místa, kolik chce, člověk s prvním postaveným stanem má vždycky pocit, že se mu tam ti ostatní cpou. Při cestě na hudební toaletu jsme si ovšem všimly mnohem hezčího místa – kousek za popelnicemi:-), ale na pěkném a velkém travnatém plácku. Sousedi byli omezeni na jedno auto a jeden stan a navíc od nás byli celkem daleko.

Při stavbě stanů proběhly menší potyčky ohledně toho, kdo s kým a v jak velkém stanu. Největší pozdvižení způsobila Káťa, která se marně do stanu pokoušela zabudovat podivně krátkou tyčku, která jako by tam byla přidaná navíc. Stan vypadal pěkně i bez tyčky, ale Kátě to prostě nedalo spát a tvrdošíjně se ji pokoušela vsunout kamkoliv do napnuté plachty. Po zoufalých pokusech udělat z ní teda alespoň stožár s vlajkou, aby byla k něčemu, přišla Nika na to, že patří na vrcholek konstrukce a že plachtu ještě lépe a radostněji vypíná. Káťa byla tedy konečně spokojená a následovala další etapa – kdo kde v jejich stanu bude spát. Po dlouhém a složitém stříhání si (přičemž dost připomínaly Sheldonovo „kámen, nůžky, papír, tapír, Spock“) se na neoblíbeném prostředním místě ve stanu ocitla Káťa. Neobešlo se to ovšem bez výhrůžek svým spolubydlícím: „Počkejte, jak vás v noci pokopu!“

Řízkovou večeři jsme zakončily domácí bábovkou. Měly jsme na výběr Evčinu a Kátinu verzi. Obě byly vynikající, ovšem na Kátině bylo vtipné to, že to byla „bábovka pro chudé“. Na rozdíl od Evky totiž používala místo smetany mléko a podobně. Bábovkou jsme se ale nespokojily a usadily jsme se na příjemné terásce u místního občerstvení, kde jsme si daly zdravou a lehkou večeři: hranolky, smažák, klobásu a utopence. Těšily jsme se na točenou Kofolu, ale musely jsme se spokojit s jedovatě červenou malinovkou. Nika odmítla dát si malinovku velkou, protože „tolik štěstí najednou by asi neunesla.“

Chvíle do večerky, která byla v (podle holek nekřesťanských) deset večer, jsme strávily hraním Jména, města… ovšem s upravenými kategoriemi. Já si prosadila spisovatele, Káťa auta, nechyběla sladkost ani film. Ani tyto nové kategorie ovšem nepřinutily Mirču, aby k této hře zaujala jiný než odmítavý postoj. Budiž jí ke cti, že i když nás pořád vyrušovala v soustředěném přemýšlení při vymýšlení sladkosti na W, dělala nám alespoň rozhodčího. A ten byl v této hře skutečně třeba. Emoce a naše fantazie totiž pracovaly naplno, takže jsme byly schopné vyzvat druhou na souboj ohledně toho, zda je „Antiperle“ sladkost a zda existují filmy „Kazatel“ a „Velké trápení“. Aby se Mirča netrápila až přespříliš, daly jsme si ještě jeden Bang (kde jsme ji ale chudáka stejně hned zabily) a pak už jsme zalezly do spacáků, protože a) padala rosa, b) začínal noční klid a naši sousedi nevypadali, že by si libovali v nočních hovorech, c) musely jsme se posilnit spánkem, protože zítra nás čekaly skály a Vlčííí rokle…

Dějství druhé: Středeční skály a Krakonošova domácnost

Červencové ranní slunce nakukuje do stanů. Orosená tráva se pomalu vysouší, kemp se probouzí. Z jednoho ze stanů naší výpravy vylézají Lucka s Evkou a míří na lov potravy. Druhý stan na jejich dobře míněnou otázku: „Tak budete už vstávat?“ odpovídá jasné NE!

Ponechaly jsme tedy holky svému osudu a doufaly, že se v nich třeba přece jen hne svědomí a uvaří do našeho příchodu ranní čaj. Mezitím jsme s Evkou stihly zjistit, že blízký obchod s potravinami je zřejmě už dlouhá léta zavřený a že nám tedy nezbývá nic jiného než seběhnout kopec na náměstí. Cestou jsme potkaly pána s křovinořezem (ten den sekali trávu snad úplně všichni), který vypadal s tímto nástrojem trochu nebezpečně. Což se potvrdilo, když odlétl kamínek a praštil ho. Pán se otočil s vyčítavým „Au“ a koukal na nás tak, že jsem si nebyla jistá, jestli ho máme nahlas politovat, vyndat lékárničku nebo rovnou volat vrtulník. Nechaly jsme ho tedy radši svému osudu a nakoupily v místním obchodě blíže neurčené množství potravin. Obzvláště hodně bylo rohlíků a chleba, ale to je vlastně poznávacím znamením každé naší akce. Během naší nepřítomnosti holky opravdu uvařily čaj, takže jsme mohly hned zasednout k bábovkám a čerstvým rohlíkům. Byly na příděl, kdo si je zbaštil ráno, musel se přes den spokojit s chlebem.

Kolem deváté hodiny jsme už vyrážely směr skály. Naplánovaly jsme si trasu, která nejprve procházela Teplickými skalami, pokračovala Vlčí roklí (na internetu označované za neopravovanou, nebezpečnou a adrenalinovou, z čehož plynulo, že se na ni holky nejvíc těšily) a ústila v Adršpašských skalách. Před samotným vstupem jsme se ještě posilnily teplou lázeňskou oplatkou a pravými Hořickými trubičkami (nekupte to, když to na vás tak mrká), nakoupily jsme nějaký ten pohled a vstupenky. Skály jsou opravdu krásné a pokud do nich chytře vyrazíte ve všední den ráno (jako my), nemusíte být ani znechuceni návalem turistů. V méně známých Teplických skalách se nám dokonce líbilo víc než v Adršpachu. Možná proto, že jsme ještě byly plné síly, možná kvůli vtipně nazvaným skalám. Autoři pojmenování měli asi bujnou fantazii, takže nás ze začátku trochu zklamalo, že jsme ve skalních uskupeních opravdu neviděly „Permoníka“ nebo „Housenku“. Pak ale přišly skály jako „Koňská hlava“ a „Mysliveček na čekané“ a ty nám opravdu vyrazily dech. Jediné vysvětlení je, že tam někdy opravdu zkameněli kůň a myslivec:-). Káťa s Nikou se vehementně obuly do vyhlášené akce „Pojmenuj si svou skálu“ a pojmenovávaly kdeco. Největší úspěch slavily s pojmenováním „Lyžák“, ta skála opravdu vypadala jako neforemná bota. Stezka se vinula lesem s úchvatným výhledem na obrovské kamenné bloky a vysoké skály. Po cestě byly informační tabule, u kterých nám Nika obětavě předčítala z průvodce. Co nás ovšem nebavilo, byly pasáže o místní květeně a zvířeně. Koho by taky zajímalo, jaký druh mechu tu existuje nebo kde krouží sokol.

Míjely jsme asi tak milion strmých schodů, které vedly ke zřícenině hradu Střmen, a skoro jako jeden muž (resp. jedna žena) jsme se dohodly, že když zůstaneme dole, o nic moc nepřicházíme. Všechny jsme si x-krát prošly 365 schodů na Svatou Horu a neviděly jsme důvod, proč to tady opakovat, protože „Tolik štěstí…“, znáte to:-). Míjely jsme další a další skály a někdy nám trvalo dost dlouho, než jsme našly něco, co alespoň vzdáleně připomínalo slibované uskupení. To se ovšem netýkalo skal „Karel IV.“, „Katova kápě“ a překvapivě i „Ježek na žábě“:-). Zásadně jsme se neshodly ohledně „Ledního medvěda“, který mně připadal dokonalý, ale holky vůbec neuchvátil. Co nás ale pobavilo všechny, byla záliba místních v Krakonošovi. Spousta skal byla vlastně jen zkamenělým vybavením jeho domácnosti, takže tu byla „Krakonošova harfa“, „Krakonošovo piáno“, „Krakonošův míč“, „Krakonošovo párátko“ a dokonce i „Krakonošovy šortky“ (u nichž by se víc hodil název „Krakonošův zadek“). Pořád jsem čekala, kde uvidím zkamenělou „Krakonošovu sojku práskačku“, ale nedočkala jsem se.

Hodně jsme si užily procházení Sibiře, neboli chladné (liduprázdné) části skal, kde se prý někdy i v létě drží sníh. Sníh tam tedy nebyl, ale byly tam krásné chodníčky, čistá voda a různé druhy velmi zajímavých mechů (zajímavých podle průvodce), které nám vynahradily pokleslou teplotu. Později jsme zjistily, že liduprázdno tam zřejmě bylo proto, že jsme šly v protisměru. Zajímavé byly i občasné výlety do skal – vylézt na nějaký kámen, protáhnout se průrvou, ozkoušet skalní průchody. V jedné takové zastávce se nám neznámo kde ztratily Káťa s Nikou, připomínalo to silně pohádku Třetí princ. Slyšely jsme jen hlasy a něco o tom, že to neslezou nebo neskočí… No, rozhodly jsme se tomu nevěnovat moc pozornost a raději jsme si trhaly borůvky:-). Holky přežily, vrátily se a společně jsme mohly vlézt do skalního dómu, kde se Evka nechala strhnout kouzlem okamžiku a zazpívala nám árii z Rusalky. Ačkoliv si vlastně nejsem jistá, jak souvisí Rusalka s jeskyní. To jsme ale nevěděly, že se Evčin hlas z jeskyně rozléhá a zjistily jsme to až poté, co nějaká paní před jeskyní uhodila na svého manžela: „To sis tam zpíval ty?“ Pán, který měl tu „čest“ být s naší modrou partou (jak nás označil) v jeskyni, se s despektem ohradil, že „Ne!“ Paní se pak obrátila na nás a pronesla neadresnou poznámku, že děvčata hezky zpívala! Tento gramatický tvar holky ocenily, protože zrovna včera opravovaly nějakého naivního tvora, který řekl něco jako: „Děvčata přijely.“ (Nika: „Snad přijela, ne?!“)

Po okruhu ve skalách jsme se usadily k obědu v dřevěném altánku. Snědly jsme spoustu rohlíků a chlebů s paštikou a pomazánkovým máslem, okurky, jablka a sušenky. Byly jsme strašně přejedené, takže jsme se pak jen nemohoucně natáhly na lavičky a trávily. Tím jsme zabraly celý altánek pro cca 30 lidí, ale turisté při pohledu na podivné osoby v modrém stejně nejevili moc chuti přidat se k nám. Všechny jsme tvrdily, jak strašně už nemůžeme jíst, takže když někdo nabídl sušenky Kolonády, slyšel samé: „Ne, ne, ne, ne, ne.“ Zajímavější ale bylo, že po Kolonádách (a trubičkách a zbytku okurky) se po chvíli jen zaprášilo. Buď to snědl Krakonoš! nebo jsme podcenily trénink našich žaludků z tábora (kde se jí skoro pořád). Ještě než jsme vyrazily, napsala kverulant Káťa Rádě SMS, kde jí lakonicky sdělila, že: „Nás čeká ještě asi milion kilometrů.“

Milion kilometrů nás ani tak moc nečekal, ale před námi byla slibovaná (a neudržovaná) Vlčí rokle. Vcházelo se do ní pískovými cestičkami, které se posléze změnily ve vodorovné dřevěné chodníčky. Všechno to bylo ovšem max. pár centimetrů nad zemí, takže jsme se hlasitě smály a holedbaly se, že takhle si tedy nebezpečí nepředstavujeme. Opovržlivě jsme se vyjadřovaly o turistech, kteří považují za smrtelné nebezpečí, když v chodníčku chybí plaňka nebo je v můstku přes potůček (kde skoro netekla voda) nějaká polámaná. Káťa přiznala Vlčí rokli jakous takous míru nebezpečí, ale prý jen kdyby měla „obě nohy zlomený a bolavý záda k tomu.“ V trochu rozbahněné části Vlčí rokle pak přišla řada na Boomino entrée, kdy věrna svému jménu (ostatně až na malé klopýtnutí na kolejích na nádraží už se dlouho nijak neprojevila) sklouzla z malého kopečka a zabořila si ruce a bílou botasku do černého bahna. Evku popadl záchvat smíchu, já popadla kameru, Káťa si libovala, jak se přezdívka pěkně ujala.

No a pak nastala chvíle, kdy jsme se Vlčí rokli přestaly smát a ona se asi někde ve skrytu šutrů smála nám. Cesta už nevedla vodorovně, ale prudce dolů a nahoru. Vedly tam dřevěné žebříky, které by byly fajn, kdyby na nich nechyběly někdy i tři šprušle za sebou (a na zbytek se člověk občas bál stoupnout). Nebylo to životu nebezpečné, ale k nedělní procházce to mělo daleko. U černého smrdutého jezera (kde Vlčí stezka končila a napojovala se na Adršpašské skály) jsme vylezly dost zpocené.

V Adršpašských skalách bylo o poznání víc prudkých stoupání a turistů a o poznání méně klidu. Takže jsme se tam moc nezdržovaly a zavrhly i možnost projet se na lodích po skalním jezeře (tedy já byla pro, ale byla jsem přehlasována). U vstupu k jezeru nás akorát přiměla ke „škodolibému soucitu“ jedna paní, která se na slečně v pokladně dožadovala vstupu na jejich záchod, protože jinak to prý pustí… ani se neptejte kam. Jak paní se střevním problémem dopadla, nevíme. A asi je to tak lepší, protože život má mít svá tajemství.

Při jednom z nekonečných a pomalých stoupání po schodech, které vepředu brzdila baculatá holčička, se Káťa začala kamarádit s jedním psem a jeho páníčkem. Ten nám pak spiklenecky pošeptal, že jestli chceme zrychlit, ať ho pustíme před sebe, že ta holčička vepředu se bojí psů. I v Adršpachu byla kromě jezírek a skalních vodopádů vtipně pojmenovaná „sousoší“, z nichž vynikly skály „Starostová“, „Starosta“, „Milenci“ (muck :-)), „Želva“ a „Babiččina lenoška“. Po všech Krakonošových hejblátkách jsme se pak konečně dočkaly i samotného pána Krkonoš u skály „Krakonoš“. To už jsme ale ze skal pomalu odcházely a jen jsme se ještě stavily u Pískovny, kde jsme jedly jablka a toužebně koukaly na překrásně modrou hladinu jezírka, ve kterém bylo bohužel koupání zakázáno (a to jsme s sebou celý den zbytečně tahaly plavky). Tedy oficiálně prý odchází hlídači v šest večer, ale zas tak dobrodružné choutky jsme neměly. Vyšly jsme tedy ze skal a odměnily se točenou Kofolou (konečně) a zmrzlinou. Čím dále jste ve frontě na Kofolu stály, tím více paní v okénku „zvyšovala podmíráky“ (tenhle skoro oxymóron znamená, že točila čím dál tím míň pití), ale to nám nemohlo zkazit náladu. Já jsem měla Kofoly nejvíc a věrna tradici jsem ji vypila nejpomaleji.

Začalo trochu krápat a ozvaly se hlasy, že pojedeme zpátky vlakem (upřímně řečeno takové hlasy se od holek ozývají vždy a všude, takže jsme naučené je víceméně ignorovat). Káťa si ihned vygooglila, jak a kam jede vlak, a když to s vlakem nějak nevyšlo, nespokojila se s krásně naplánovanou červenou značkou (jen cca 5 kilometrů), ale vehementně prosazovala chůzi po kolejích. To jí taky nevyšlo, takže jsme se společně vydaly po bezpečné červené značce. Na té nás zastihl občasný déšť, takže jsme pořád vyndávaly a zandávaly pláštěnky. Jen Evka se tvářila, že vlastně neprší a pršet prostě nebude :-), protože si odmítala vzít svou pláštěnku s americkou vlajkou. Když se rozpršelo tak, že už to nikdo ignorovat nemohl, posadily jsme se do lesa s výhledem na trať („náš vlak“ vesele projel kolem) a sčítaly si boží požehnání štípanců od komárů a jiné havěti.

Bezpláštěnková Evka začala filozofovat něco v tom smyslu, že nemusí pršet, stačí když… Mně pršelo na hlavu, tak jsem odvětila, že snad by nemuselo ani kapat! Když už jsme byly dostatečně prokapané, vydaly jsme se na další cestu. Kemp už nebyl moc daleko. Když jsme docházely, pronesla Nika, že když takhle odněkud ráno vycházíme, přijde jí neuvěřitelné, že bychom se skutečně vrátily. Po této pesimisticko-optimistické hlášce (byly jsme v dosahu teplých sprch a polévky) jsme si spravedlivě rozdělily úlohy. Já a Evka jsme se šly umýt a Nika, Káťa a Mirča vyrazily vařit polévku:-).

Krásně čisté (tedy minimálně my dvě) jsme zasedly v zastřešené kuchyňce k hrnci plnému francouzské polévky (ehm, z pytlíku samozřejmě), kterou jsme do ešusů nalévaly hrnkem. Káťa nám zasela do duše pochybnost ohledně toho, zda je dobré přidat do polévky (po uvaření) ještě Podravku. Jelikož ale byla polévka o trošku víc vodová, než předepisoval sáček, začaly jsme podravkovat všechny. Ani mě moc nepřekvapilo, že mi ujela ruka a do ešusu jsem si vysypala větší než malé množství. Tím pádem se celkem dobrá polévka změnila v dost nechutnou a přesolenou břečku. Holky se nejprve dostatečně vysmály a pak mi solidárně nabídly pár lžic své polévky a následně i zpětné slití polévek. Věřily, že se Podravka rozptýlí do většího množství a nebude to tak hrozné. Výsledkem bylo, že jsme měly polévku zkaženou solidárně všechny (úplně dušínovské kamarádství:-)), ale bylo to přece jen o trochu jedlejší než moje původní verze.

Po tomto vynikajícím předkrmu vyrazily kuchařky do sprchy (asi smýt ze sebe Podravku) a my s Evkou jsme se pustily do vaření druhého chodu, tedy špaget se šunkou a sýrem. Neměly jsme olej na osmahnutí cibule a šunky, takže po dlouhém přemlouvání ho vyrazily Káťa s Mirčou někam vyžebrat. Zadařilo se v recepci a přípravě večeře už nic nebránilo. Snad jen to, že půl kila sýra jsem strouhala na struhadélku, které mělo na výšku asi 6 cm. Je to taková zábava na dlouhé zimní večery… Po klasických hláškách „To jsme se zas hrozně přejedly“, jsme se povzbuzeny včerejškem vrhly do dalšího kola oblíbeného Jméno, město... Tentokrát opět se zbrusu novými kategoriemi, ale ani ty (opět) nedonutily Mirču změnit názor a dělala nám zase přísného, leč spravedlivého soudce. Také se změnila v Půďu a vyrazila vařit puding a kávu (nikdy předtím jsem ještě neviděla, aby u instantního kafe byla i instantní mléčná pěna). Bylo to výborné, i když jsme byly líné dojít pro cukr, takže puding byl celkem nízkokalorického ražení. Během hry volala Janina, ale popovídání s Evičkou se nedočkala, protože jí to Evka típla se slovy: „Teď nemůžu, Jani, hrajem Jméno, město…“. Při příštím zavolání ze sebe Janina místo pozdravu začala v telefonu chrlit: „Anička, anakonda, Alzheimer.“ Při hře nás také potrápila záludná písmenka, jakými bylo např. CH. Marně jsme si namáhaly mozky a velice nás proto překvapilo, že Evka píše s bohorovným klidem a brzy říká stop. Naše úcta k Evičce vzrostla a s napětím jsme čekaly, jakou knihu na CH vymyslela. Když Evka pronesla: „Král Lear“, bylo nám jasné, že je něco špatně:-) a že se Evka netrápila s CH, alébrž slyšela K.

Při horečné práci mozku se nám leckdy na papíře objevila slova a spojení, o kterých nám bylo hned jasné, že je sudí neuzná, ale za zkoušku… Takže jsme se třeba dožadovaly uznání slova rakvář jako povolání. Podobně jako Jára Cimrman pletly jsme si neustále pojmy, takže část těla na S vylezla u Evky jako slintavka (místo slinivka), u zvířete jsem si spletla čolka s pulcem, Káťa měla problém rozlišit lichváře a rychtáře a Evička filatelistu a filantropa. Tvrdošíjně jsme tvrdily, že existují herci Blažej a Etzlerová, a Evka nám chtěla tvrdit, že na C je přece kniha Cicero :-D. Vzápětí se sama opravila, což se nepodařilo mně, když jsem se nadchla pro „Co chytneš v žitě“, zatímco mě středoškolačky opravily, že to je přece „Kdo chytá v žitě“.

Byly jsme už tak zblblé, že jsme se pletly i při následujícím Bangu. Když jsem chtěla holkám oznámit, že moje funkce je vlastně stálý barel, místo konstantní jsem použila slova instantní. Káťa se s instantním barelem netrápila a označovala ho něžně jako barýlek. Při Bangu jsme se velice dobře bavily, možná tak dobře, až to trochu zavánělo rušením nočního klidu. O největší vzrůšo se postarala Evka, která do mě začala s nadšeným výrazem šťouchat a rozčileně nám potichu šeptala, že támhleten člověk hrající ping-pong je přece ten herec Budař!!! Otočily jsme se na neholeného pána s bříškem v upnutém a sepraném červeném tričku a bylo nám jasné, že tohle teda rozhodně není Budař. Trvalo ale ještě hodnou chvíli, než nám Evička uvěřila:-).

Pak už jsme se odebraly na kutě, ovšem spát se holkám moc nedařilo, protože pán ve vedlejším stanu (přibyli nám noví sousedi) strašidelně chrápal. Uspávaly ho vlastní verzí písně Tomáše Kluse „Za co, Pane Bože, za co, trestáš tento prostý stan…“ Ale prý to nebylo moc platné.

Dějství třetí: Čtvrteční pochod a ještě jednou pochod

Červencové ráno tentokrát zastihlo vylézat ze stanu Niku, Káťu a Mirču. Zatímco se chystají na nákup, Lucka s Evičkou si ještě pokojně spí.

Nutno říct, že holkám trval nákup o poznání kratší dobu než nám, takže jsme sotva stihly začít vařit čaj. Naštěstí byla v kuchyňce k dispozici konvice, takže to šlo rychle. Co se společného vybavení v kempu týče, panuje stejná ostražitost jako ohledně místa na stanování. Půjčila jsem si v kuchyňce společnou konvici, a když se voda začala vařit (za malou chvilku), poodnesla jsem ji jen o pár metrů dál ke stolu, abych vařící vodou zalila čaj v hrnci. Hned se v kuchyni ozvalo rozčilené štěbetání, že jsem konvici odnesla někam pryč a bůhví na jak dlouho a co s ní budu provádět:-).

Po složitých debatách a celkem silných protestech jsme se dobrovolně/nedobrovolně shodly, že dnešní den podnikneme výlet do Malých Svatoňovic, protože část naší výpravy (Lucka, Nika) toužila spatřit místa spojená s Karlem Čapkem. Antičapkovská koalice Mirči s Káťou byla silně proti. Mirče vadí Čapek z principu, Káťu děsil pochod, který měl z Malých Svatoňovic následovat. Nakonec byli ale pochybovači umlčeni a vydaly jsme se na nádraží. Cestou nás zase otravovala nějaká místní Aida, ale do vlaku jsme nasedly všechny a se všemi nepohmožděnými končetinami. Při jízdě jsme vedly vášnivou debatu ohledně školní docházky a ne/poctivých studentů, kdy já jsem hájila učitelské hledisko (stačí jedna praxe ve škole a člověk na leccos změní názor) a holky přirozeně své středoškolské. Taky nás poučily, co to znamená, když nám řeknou „těžkej ignor“ nebo „selektivní ignor“. Při přestupu jsem chtěla potěšit své spolucestující osvěžením v podobě čokopiškot, ale ke své hrůze jsem otevřela balíček sušenek a spatřila pavučiny a veselý hmyz, který měl zřejmě v sušenkách své letní bydliště. Brrr.

V Malých Svatoňovicích na nás s Nikou a Evkou dýchlo čapkovské ovzduší, neodpustily jsme si obligátní fotku u pomníku bratrů ani návštěvu muzea. Mirča s Káťou to jistily zvenku a vydaly se zatím zjistit, jestli tahle „díra“ oplývá alespoň nějakým koupalištěm. V muzeu jsme měly jen půl hodiny, než zavřou na polední přestávku, ale zas tak moc nám to nevadilo. Nás, holky od dobříšské Strže - letního Čapkova sídla, nemohlo nic zas tak uchvátit, takže jsme si muzeum sice prošly, se zájmem si prohlédly fotografie a plakáty divadelních her, ale s vědomím, že „to už jsme přece všechno viděly.“ Po tomto kulturním zážitku jsme si jako správné tůůůristky daly rohlík s paštikou na travičce před muzeem a vydaly se zakončit návštěvu do kavárny s případným názvem Dášeňka. Tady jsme si ovšem jen znovu ověřily, že čím lepší a případnější název kavárna či hospoda má (např. v Hrusicích Kocoura Mikeše), tím méně si dá záležet na všem ostatním. Pro kavárnu Dášeňka hovoří ještě patrná snaha o originální interiér, která se projevila vážně pěknými židlemi a barovými židličkami s vyřezávanými schematickými obrázky štěněte Dášeňky. Tím ale výčet kladů končí, ostatně liduprázdné prostředí nás možná mohlo trochu varovat. Objednaly jsme si ledovou kávu se zmrzlinou (o nesprejové šlehačce jsme si mohly nechat jen zdát), jen Evka to riskla a zkusila znuděného mladého číšníka (který by se rozhodně víc hodil na jakékoliv jiné povolání, např. na zádumčivého hrobníka) požádat o Kofolu a nějaký zákusek ze zamlžené vitríny, do které nebylo moc vidět. Číšník přešlápnul a vyčkávavě na Evku hleděl, jako by snad ty zákusky měla jít péct sama. Žádná nabídka toho, co mají, nenásledovala. Evka to tedy tipla a požádala o čokoládový, který zahlédla přes krůpěje nevábně vypadající vitríny. Číšník se odloudal, ale za chvíli tu byl zas, aby Evce oznámil, že nemají Kofolu. Po tomto marném intermezzu Evka rezignovala, zrušila dort a spokojila se také s ledovou kávou. Z kluka číšníka jsme měly dost srandu, ale už jsem dopíjela i já (opět poslední), takže bylo na čase vydat se na další cestu. Bylo už poledne a nás ještě čekalo ujít přes hory a doly 25 kilometrů (o čemž jsme ovšem ještě tak úplně nevěděly).

Náš první cíl byla rozhledna Žaltman, o které Evička vyprávěla trochu nejasnou historku, jak tam Janina před lety byla se svými dětmi a jak na to všichni vzpomínají. Vzhledem k tomu, že Anežce jsou necelé tři roky a Majdě přes rok, bylo nám to trochu podezřelé:-). Rozhledna byla samozřejmě vysoko a ještě výš v horách. Evka držela čelo pelotonu a za ní jsme se v uctivé vzdálenosti vlekly my ostatní. Mirča sípajíc překřtila Evičku na „Eva“ a později na „vona“, to když nás Evka zpředu vesele povzbuzovala. Kverulant Káťa vyhrožoval, že dál už prostě nedojde. Nika, které bylo trochu špatně, takže se živila jen suchými rohlíky a byla tím pádem oslabená, šetřila dech a neříkala nic. Pro povzbuzení morálky družstva jsem zavelela ke hře „Řekni co nejvíc jmen na M“, která nám zachránila život a dobrou náladu. Když jste totiž zabrané do hry, nemyslíte tolik na bolavé nohy a zpocená záda. Takže jsme vymýšlely písmenka a kategorie a střídaly jsme se ve jmenování slov. Kdo nevěděl, vypadával. Památné byly např. písničky na A. Nejprve jsme si myslely, že žádné nejsou, pak jsme jich vymyslely nespočet. Třeba jen takový Anděl/Angel/Angels je velice oblíbeným názvem. Mirča se zase tvrdošíjně držela toho, že pohádková bytost na D je „Doktor“ jakožto jeden z trpaslíků od Sněhurky. Jmenováním 7 trpaslíků jsme strávily notnou dobu, než jsme se shodly na tom, že „Doktor“ bude zřejmě jen jiným překladem „Prófy“… Konečně jsme byly na rozhledně. Evku jsme trochu zklamaly, když jsme výhled označily jako „nic moc“. Posilnily jsme se jablkem a podle přibližné mapy vyrazily dál a dál směrem, kde jsme tušily domov.

Cestou jsme se vyděsily Aidy „velké jako kráva“, než nám došlo, že se jedná o patník! Asi únava očí. Sbíraly jsme maliny a borůvky, čili jsme si totálně zamodřily pusy a ruce a dělaly jsme tak čest označení „modrá parta“. Po hrozném „dokopci“ nás logicky čekal prudký „skopec“. Všechny jsme byly unavené, ale jen kverulant Káťa z toho dokázala vytlouct kus kultury a cestou z kopce si zpívala… Bylo to blues ve stylu „Jdeme tady z kopce a jsme všichni unavené, a tak si zpívám bluuueeees…“. Blues zpívala dlouho a v mnoha variacích. Bylo ale třeba se nějak zabavit, protože ukazatele KČT byly k vzteku. Na prvním z nich to bylo 3 km do civilizace, o mnoho později (do jiného místa) 5 km, ještě později 8 km. Ne, opravdu jsme se nevzdalovaly:-), jen jsme vždycky doufaly, že už budem blízko svému milovanému kempu a ten se choval jako fata morgána nebo konec duhy a pořád se nám jaksi vzdaloval. Káťa pronesla, že jí končí nohy pod kolenama, protože už je má úplně ušoupaný, a ostatní na tom nebyly o moc lépe. Když jsme pak vylezly na další „horu“ a ukazatel nám sliboval, že za „pouhých 9 kilometrů“ (a to už byl spíš podvečer) budeme doma, rozhostila se ve skupině drobná beznaděj a přemýšlelo se, jak přelézt skály, aby to bylo zkratkou. Nakonec ale všechny statečně vytrvaly a užily jsme si dostatečně romantiku horských luk s nádherným kvítím a koňmi i cvrkání cvrčků, o kterých Nika neustále prohlašovala, že cvrkají dost výhružně a že se do nás v nejbližší době pustí. Před sedmou večerní (někde vysoko v horské louce) přišla Nice SMS od maminky, přičemž Nika prohlásila, že si máma naivně myslí, že už jsme v kempu a ptá se, co jsme celý den dělaly. Brzy jsme se ale konečně dostaly do chatové civilizace, kde nás pán lebedící si před chatou s pivem politoval, že „ty túry jsou hrozný, co?“ Voda na holek mlýn. A to ani nemluvím o tom, že jsme s sebou opět celý den tahaly plavky a ručníky, i když ke koupání vůbec nedošlo.

K rychlejšímu tempu nás pak donutil nějaký mladý tatínek, který šel před námi na cestě a svou malou dceru motivoval k rychlejší chůzi tím, že „přece nás nepředhoní Skuruti!“ Skuruti, to jsme byly my. Posledních pár kilometrů se šlo po zelené a zpříjemňovaly jsme si je počítáním puchýřů a Mirča chůzí naboso. Pak jsme riskly zkratku, která vedla kolem ohrady s ovcemi, a držely jsme si palce, aby ta cesta jako zázrakem vyšla u vrat do kempu. Zázraky se v Adršpachu dějí, stačí si jen říct, takže jsme už za chvíli opravdu vstupovaly do vrat kempu, který se už pomalu tišil a byl dávno po večeři. Nedaleko stanu se nám usadili „cizáci“ s malými dětmi, které kolem jezdily na koloběžce. Přes den nám na stan napadalo nějaké listí a spol. ze stromů a první, co unavená a jinak zcela slušná Evička řekla, bylo: „Co nám na ten stan napadalo za sr….“ Sousední tatínek zblednul a rychle k sobě zavolal své koloběžkové a zatím nezkažené potomky.

První, co jsme udělaly, byl atak na točenou malinovku a hranolky, jejichž vidinou jsme si zpříjemňovaly celý den. Káťa shrnula dnešní pěknou túru tím, že dojatě vzpomínala na loňský výlet do Štrasburku: „To byl stejně pěknej vejlet, skoro žádný chození…“ Krom toho nám taky moc nesloužily únavou oči, takže jsme neustále četly a viděly něco jiného, než doopravdy bylo. Mirča místo „výstavy jiřin“ viděla „výstava říjen“, Nika místo „zavřeno“ slibovala ceduli s nápisem „zmrzlina“. Když se Mirča posléze vracela z toalety a na stejnou výpravu se vydávala Káťa, Nika se jí pohoršeně zeptala: „Už zase?“ V Kátě totiž viděla zase Mirču. Když jsme se dostatečně předobčerstvily, zašly jsme na střídačku i do sprchy a do kuchyňky a začaly jsme vařit brambory na loupačku neboli olupsije. S máslem, mlékem a solí chutnaly stejně dobře jako na táboře. Během mytí a vaření jsme se bály nechávat své cennosti jen tak ve stanu nebo na stole, takže jsme všechny své peněženky, mobily, foťáky a kamery narvaly k Nice do „Hermioniny kabelky“, což znamenalo, že se Nika od té chvíle stala nejbohatší partií široko daleko.

Ještě při vaření večeře probíhala konverzace v absurdním dramatu, kdy Káťa neustále opakovala, že si půjdeme půjčit pálky a uděláme pinčesový turnaj, Mirča do toho mluvila jen a jen o Bangu, Evka chtěla naplánovat, jak pojedeme zítra, a Nika se do toho bavila v podstatě sama se sebou o bramborách. Nikdo nikoho neposlouchal a mně to silně připomínalo některou z Havlových her:-). Nakonec se zvládly brambory, plán trasy, Bang i turnaj.    

Turnaj byl vtipný hlavně v tom, že jsme pořádně neznaly pravidla a půlce výpravy se původně ani hrát nechtělo (ale pak tomu všechny úplně propadly). Zajímavý byl i čas hry, hrály jsme totiž od deseti do jedenácti večer, takže kolem bylo liduprázdno a tma. Nejméně zkušená Mirča byla trénována od nejzkušenější Káti, ovšem nebrala si její dobře mířené rady („Nelep se tak na ten stůl! Nehraj tak vysokou hru. S klidem!“) moc k srdci a spíš to vypadalo, že po Kátě mrskne pálku. Když spolu hrály Mirča s Nikou a emoce pracovaly, okomentovala to Káťa, že „to je tak, když spolu hrajou dvě Cévky.“ Nicméně velmi dobře jsme se bavily. Při vracení vypůjčených pálek a síťky se nás pán v recepci vyptával, kdo vyhrál, a odpověď zněla, že Káťa, protože je „trochu jinej level.“ Když se Káťa ptala, jak to jako myslíme, vysvětlily jsme jí, že její výhoda nesporně spočívá v tom, že kromě toho, že už to párkrát v životě hrála, zná z nás jediná alespoň přibližně pravidla.

Ač jsme původně byly po pochodu dost mrtvé, tenis nás probral, takže jsme pak ještě do půlnoci bangovaly, až se hory zelenaly. Nejhorší bylo, když byla šerif Evička a ve svém westernovém městečku se označovala za „velkého krále“ a „všemohoucího“ a „dělala si ve městě pořádek“. Neustále nám přála, aby u nás vybuchl dynamit (bez ohledu na číkoliv přání přitom neustále vybuchovala Káťa) a málokdo si ji chtěl znepřátelit, i když jsme ji pošeptmu překřtily na „Hitlera“. Ač mě za to holky nijak neocenily:-), hrály jsme 4 hry a já jsem ve všech vyhrála. Ještě vtipnější bylo, že v těch 4 hrách jsem byla jednou šerif, jednou bandita, odpadlík i pomocník. Za vrcholný trik považuju to, že jsem přesvědčila šerifa Evičku, že jsem její hodný pomocník (byla jsem odpadlík), a ona klidně odbouchla svého skutečného pomocníka Mirču.

Po půlnoci jsme usoudily, že Bangu bylo dost, a vyrazily jsme (se zastávkou přes zakletý záchod) na kutě.

Dějství čtvrté: Páteční zpocený návrat domů

Brzy ráno vleze do stanové předsíňky mravenec a zavolá kámoše na „cukrovou párty“, protože ty milé slečny v modrém cukr vůbec nijak nezabezpečily. Než se holky vrátí z nákupu a začnou snášet zásoby do kuchyňky na snídani, není cukr pro mravence skoro vidět.

U snídaně jsme prosívaly mravence a živily se makovkami a jiným pečivem. Po snídani jsme myly nádobí a balily sebe i stany. Probíhaly tradiční boje, kdo si vezme do krosny obří jar a kdo „to blbý müsli, který jsme vůbec nesnědly!“ Ačkoliv to Evička nerada slyší:-), má kouzelnou moc všechno si sbalit a usadit se na karimatku s manikúrou ještě dřív, než vůbec stihnu vyslovit „krosna“ a pomyslím na to, že bych začala vynášet věci ze stanu. Balení se nicméně podařilo, nechaly jsme krosny a stany na hromadě svému osudu a vydaly se dát si druhé kolo ping-pongového turnaje, protože jsme si po včerejšku přišly jako zkušené šampiónky. Hra nás opět chytla, dokonce tak moc, že jsme málem nestihly vrátit pálky a vyrazit na vlak.

Chytře jsme zkusily jít na jinou vlakovou zastávku než předchozí dny a libovaly si, jak je tahle zastávka blízko. Jen nás trochu zaskočilo, že na ní nejsou žádní lidé a že (jak jsme se dočetly) je to zastávka na znamení. Nikdo z nás ještě vlak nikdy nestavěl, ale Evka se do toho opřela a prázdný vlak zastavil a popovezl nás o tu jednu zastávku, kde jsme musely zase přestoupit. Cestou jsme si mazaly štípance od komárů Fenistilem, což zmátlo paní průvodčí, která vcházela zrovna ve chvíli, kdy jsem posílala Fenistil dál, a ona nabyla dojmu, že ji chci místo lístku uplatit tímto chladivým gelem.

Jedinou plánovanou zastávkou na dnešní cestě byl Hronov, protože literární část (já a Nika) naší výpravy se nemohla smířit s tím, že by se alespoň nejukla, co to tu bylo s tím Jiráskem. Při výstupu v Hronově (opět jsme měly stejná modrá tílka) jsme zaskočily partu hochů, která zrovna do vlaku nastupovala. Když vyskočila dlouhovlasá blonďatá Nika v modrém, ozvalo se z jejich středu: „Óóóó.“ Po výskoku dlouhovlasé blonďaté Káti se „Óóóó“ opakovalo o tón výš. A když vystoupila stejně vlasově vybavená Mirča, posteskl si jeden z chlapců: „Zase jsme to nestihli, my odjíždíme a holky přijíždějí!“

V Hronově u nádraží jsme s Nikou holkám s nadšením a jiskrou v oku ukazovaly, že můžeme zajít na náměstí k Jiráskovu divadlu, na což Káťa ironicky podotkla, že „celý její život směřoval k tomuto okamžiku,“ a radši se s Evkou a Mirčou usadily před blízkým konzumem, kde se občerstvovaly zmrzlinou a čekaly, až s Nikou svůj literární zápal uhasíme. My jsme zatím doběhly do infocentra, koupily pohledy, prohlédly si zvenku Jiráskovou divadlo a náměstí, našly Opočenskou točenou zmrzku a spokojeně se vrátily k děvčatům před konzumem. Ještě jsme si s Nikou chtěly skočit pro nějaký rohlík na zbytek cesty, ale Mirča nás výhružně upozornila, že „svůj čas už jsme promarnily u Jiráska!“ Ale rohlíky se nakonec stihly, stejně jako za chvíli jedoucí vlak.

Zbytek dlouhé cesty jsme zabily spánkem, posloucháním Tomáše Kluse v mp3 a zanícenými debatami, kdo z nás je víc zpocený a kdo víc smrdí! (Bylo fakt neskutečné vedro.) V Praze jsme zamávaly Evičce, která chvátala na Dobříš, a po všech těch turistických horských zážitcích a bramborách na loupačku jsme se zcela konzumně usadily v KFC:-), kde jsme zabily čas do odjezdu autobusu do Višňové. Tato poslední (cca hodinová) jízda nás zbavila zbytků důstojnosti a střípků pocitu čistotu, protože v autobuse bylo takové vedro, že se nám všem (nejen ovšem nám z Adršpachu) lepilo všechno všude. Upřímně jsem litovala naše o něco méně zpocené spolucestující. Konečně jsme se ovšem dokodrcaly do naší domovské vísky a anabázi jsme zakončily vytřením zraku chlapcům, co nám překáželi ve dveřích a co nemohli pochopit, že celá ta ohromná hromada zavazadel je opravdu naše.

Unavené, ale spokojené jsme se rozloučily a už se těšíme, jakou část republiky oblažíme svou přítomností příště.

Lucka

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 Další > Konec >>

Strana 1 z 5

Náhodný obrázek

Sedmičky v Brně

Blíží se...

Žádné události

Kalendář událostí

duben 2024
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5
květen 2024
Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2